Trochu divné vánoční přání

TIP: nové stránky o veganství a web ticháRadost.cz



Trochu divné vánoční přání.... Nemám zrovna v povaze "slavit svátky" na povel, na datum....patřím spíše k těm, kdo se snaží všechno dosažitelné vnímat v každém dni stejně, ač stejné nikdy nic není...Proto i Vánoce beru výsostně symbolicky, ač takový mnou tiše slavený slunovrat, na nějž jsou naroubovány, k datu bezprostřední vztah má...nechci proto rozšiřovat množinu obligátních vánočních přání, spíše chci vyprávět příběh, z jednoho pohledu všední, z jiného překvapivý...

Pana faráře Františka Kocmana z Rovenska pod Troskami jsem ještě před pár lety neznal...Co jsem předem slyšel? Starý řadový vesnický farář, konzervativec lpějící na církevním modu, nudný, nezajímavá "kázání", navíc ničitel historických památek svévolnými stavebními úpravami v kostelích....Naštěstí o lidských hodnoceních vím své a bral jsem je jen jako subjektivní, povrchní názor.. Pak jsem pana faráře poznal na Vyskři..Krásný novorománský kostel, který znám od dětství a kterému bude v novém roce sto let..Ano, teprve sto....sto let od plného kostela k nule...Po nedávném úmrtí posledního muže v kostele zbývají dvě ženy s věkovým průměrem skoro 80 let...pak jeden pán, který chodí zarputile až na konci mše jen na svaté přijímání, a já, cosi jako chatařský rodák, byvší v kraji už 55 let..Já, který bych pro leckterého ortodoxního katolíka byl možná heretikem /kdyby do mě viděl/,já, který před více jak třiceti pěti lety na tamějším poutním kopci s kapličkou a křížovou cestou zahajoval cestu své pouti dovnitř bytí, cestu za vytouženým Poznáním, dnes z vděku a přátelství putuju, ač ne úplně každý týden,podpořit skomírající slavení mše svaté, jak se v katolické řeči říká snaze skutečně vstoupit do hlubiny bytí a vynést z ní do kraje osvěcující a očistné Světlo...Světlo, které v překypujícím jasu konzumní přítomnosti už nikdo nepotřebuje a nechce. Prý kvůli zastaralému ritu, prý jim farář nesedí, v kostele je zima a hromada trubek z lešení atd atd...

Alibi jsou mnohá, ale pravda je spíše taková, že všichni zde se již smířili s totální smrtí, přijali návrh "užívat a pak šlus", jeden z mnha možných plánů života... Pan farář Kocman nastoupil po charismatickém turnovském faráři Tomíčkovi, který, dokud žil, objížděl duchovně skomírající vesnice...Čekal jsem, co z předem slyšených pomluv se potvrdí či vyvrátí....Ano, pan farář je starý a konzervativní, ale já to spíš vnímám jako hlubokou oddanost cestě, jíž zasvětil život, ano, pan farář čte krátká kázání z papírku, který občas zamění či zapomene na faře, ale ta kázání, ač neokázalá, mají jádro, účinnou myšlenku a žitou opravdovost..Ano, pana faráře stíhají památkáři za praktické úpravy v kostelích, které někdy v zájmu použitelnosti pozmění památku, na níž nikomu nezáleží, která jinak nikoho nezajímá..Ano, pan farář se někdy ztratí v textu a dlouho v chabém světle hledá pokračování a význam, ale přijďte mi cca v osmdesáti říct, jak byste to zvládali, samojediní na celou farnost, vy..Ano, panu faráři při zpěvu ujíždí hlas, ačkoliv po mnohá léta byl na turnovsku zván "panáček zpěváček", právě pro svou lásku k duchovnímu zpěvu Jak asi dokáže mučit zpěváka neovladatelné selhávání hlasivek?.Ano, pan farář není spirituální Rambo, zjevení, z něhož se vám zatočí hlava, ale je vstřícný, milý, pozorný,a když se k němu přiblížíte tak, abyste se dotkli jeho světa /který většinou ani nikoho z věřících příliš nezajímá/, pocítíte najednou zvláští rozšíření prostoru a cosi jako jemnou vůni, která nemá fyzikální charakter..Cítíte, že stojíte na prahu jakéhosi obrovského světa, jehož není pan farář vlastníkem, nýbrž částečkou, která stojí, a je pevně držena, na svém místě....

Jinak je ale pan farář na pohled obyčejný "důchodce" ve vesnickém oděvu, který kvůli dvěma "babkám" i v zimních závějích hrdinně vede starou Škodovku zrádnými hruboskalskými serpentinami...to auto pak před kostelem nikdy nezamyká...dodnes jsem nepochopil, zda chce mít takovou víru v člověka, či zda zkouší funkci boží ochrany.... O loňském adventu jsem zase připutoval na Vyskeř, a co vidím? Na oltáři Svatého Václava překrásný, vyřezávaný lipový Betlém..."Který umělec asi utopil takové své krásné dílo tady, kam už nikdo nechadí a kde ho nikdo neuvidí?", říkám si....Ač, jak mi napsal pan Uhde, "nejsem věru žádný církevník" a na vánoční selanku si nepotrpím, fascinovaně zírám na tu krásnou práci, z které sálá lidský cit, obdiv a oddanost krásné myšlence...Nedá mi to a ptám se paní Láskové, zda neví, kdo to vyřezal...."NO PŘECE PAN FARÁŘ!", odpovídá.......

V tu chvíli jakoby se mi otevřel nový svět, nový, zcela nečekaný pohled na člověka, o němž jsem si už málem v typické ješitnosti myslel, že ho "znám"....Úplně nový rozměr, který vám připomene, že be skutečnosti nevíte N I C , že vaše představy a úsudky jsou omezené, úzkoprsé, povrchní, bolestně necelistvé....Ale toto prozření je spásonosné, ale spoň pokud jde o otevření dalšího obzoru mysli....A je to zároveň tak úlevné, povzbudivé, radostné! A to, právě to bych chtěl přát nám všem v tomhle nejspíš prvním vánočním přání, které v posledních tak třiceti letech píšu....To, aby nám bylo umožněno prohlédnout, prohlédnout ze své dosavadní skořápky...ale nejen aby to bylo umožněno, ale hlavně abychom my to dokázali OPRAVDU chtít...chtít prozřít do zcela NEČEKANÉHO, kterému se spíše z podvědomého strachu ze ztráty NAVYKLÉHO spíše vyhýbáme.....Právě příchod toho, co nikdo nečekal, je obsahem vánočního poselství, které jsme už ze setrvačnosti zhnětli ve víceméně stereotypní zvyk....Tak tedy....CHTĚJME.

Karel z lesa

......a pro ty, kdo by ještě ztrávili nepříjemnou úvahu: Víme, jak to chodí - lidé stanoví svátek, aby někoho a něco uctili, obsah se postupně vyprázdní a zůstane jen "lidová veselice", prostor pro požitkaření. Rozjásanou juchandu a pijatiku jsme schopni udělat i z hrůzných Velikonoc, usvědčující lidský živočišný druh z jeho hrůzné povahy, natož pak z Vánoc, svátků roztomilosti....Jsou ale i jiné úhly pohledu, při níž roztomilosti tuhne krev v žilách...Z tohoto úhlu pohledu jsou Vánoce, stejně jako Velikonoce, obžalobou člověka - scénář je jako vystřižen z dnešní globální kapitalistické normalizace: v Betlémě, kam se Josef s velmi pokročile těhotnou Marií musí vláčet několik dní pustinou jen kvůli byrokratickému diktátu tehdejší vrchnosti, není pro ně ani jediné místo..Všechny obytné prostory jsou již velmi výhodně pronajaty movitým účastníkům tehdejšího sčítání, na nějaké unavené bezdomovce na ulici nikdo nehledí, není jediného člověka, jenž by se jich ujal, jenž by pomohl, už jen pro kritický Mariin stav, o němž bychom si mohli myslet, že by obměkčil i skálu....Neobměkčil. Nějaký opuštěný chlívek za městem byl jediným místem, kde se mohli skrýt před nečasem, a kde bohužel došlo také k porodu bez pomoci, v úplné izolaci lhostejností lidstva, ve špíně a zimě, bez vody a potravin....

Zkrvavené dítě na hnoji - to je to naše rozzářené Jezulátko?? Ale my přece nejsme oni, ti lhostejní, arogantní a přezíraví, sebejistí a nadutí, dobře situovaní, stabilní a bohatí, kteří s jemným pohrdáním v koutcích úst shlíželi z oken svých nemovitostí na tu bezradnou verbež na oslu? Nejsme? Nebylo by lepší spíše s nelíčeným smutkem přijmout tuto 2000 let starou, tichou obžalobu, aby pak radost z nepříliš zjevného světla v očích Jezulátka mohla být opravdová?