Pár drobných vzpomínek na Johna z Vlčího ranče na Kanině...
Poprvé – cca před šesti lety, kdy jsem začal víc jezdit vlakem na Kokořínsko...Na nádraží ve Mšeně v jednom ze svých mírně bizardních armádně-kovbojsko-trempských obleků,potřásal si rukama s trampy od Boleslavi. Jakési sombrero s obřím liščím ohonem, prýmky, frčky, nášivky, odznaky, osmahlá štíhle šlachovitá postava, lišácký, ale vcelku jiskrný pohled....jsa sám podivínem, řekljsem si - „tak tenhle mšenský Krokodýl Dundee má něco do sebe!“ Pokud by nic jiného, byl velmi svůj, což nikdy není běžné, nebýt semlet většinovými trendy...Přitom ale nešlo o exhibici. Viděl jsem, že je takový sám kvůli sobě, nikoliv pro nějaký pochybný vnější efekt...Měl svůj vnitřní svět, jímž, ač třeba nechtěně, odolával válcování dobou.
Brzy jsem zjistil, že bydlí v oné cihlové krabičce s komínkem, vystrčené do polí a keřů na kaninském nádraží.Přistupovával tam do vlaku na Mělník, většinou vždy v jiné kombinaci bizardních, ale vždy vzorně čistých a svým způsobem osobitě šmrncovních oděvních doplňků. Vagonem zaznělo jeho hluboké, mohutné AHUOOOOOOJ, které platilo všem...málokdo ho ale na sebe vztáhl, aby třeba odpověděl..Zamířil samozřejmě přímo ke mně, zcela v duchu Dědečkova songu „ať si vezmu na sebe co chci, stejně mi kynou bezdomovci....stejně mi kynou, s tváří nevinnou......“A od kynutí došlo rychle na sondáž počtu drobných v mé peněžence, ale vždy způsobem nedotěrným, neúkorným, dalo by se říci důstojným a chápajícím...Nechtěl jsem dát úplně vždy, abych nebyl za hodného blba ala „prasátko, otřes se“, navíc mi bylo jasné, že se získaným finančním obolem nezamíří do obchodu s racionální výživou... Myslím, že oběma nám byly ony hranice jasné..
Ať už v rámci příslušné transakce, nebo zcela lidsky, se zajímal, poptával co, jak a kam..A ať to byl rybník v Harasově, kde jsem ho nikdy neviděl, či mše v Nebuželích, kde bych ho čekal ještě méně, naslouchal s respektem a účastí...Myslím, že s empatií větší, než různí důvěrnější známí, když se mě ptají, jak se mám....Ač jsme oba cítili, že nemáme úplně společné okruhy zájmů, jemu to nevadilo a jeho nearogantní bodrost tím neochladla...Byla stejná vždy, kdy jsme se potkali, vlastně si nevzpomínám, že bych ho kdy viděl v nějaké jiné, neřku-li snad protikladné náladě, a to i v době, kdy jeho už tak extrémní osamělé přežívání na kaninském vystrkově podstatně ztížila jakási choroba myslím kyčelního kloubu, takže se ploužil o holi, výrazně zeslábl a ještě pohubl...To bylo už v roce 2012-13...asi ne moc dlouho před smrtí..
Dá se říci, že jsem se mu občas vyhýbal. Posedával jsem někdy před příjezdem vlaku za nádražím, aby nedošlo na „výběr mýtného“, a nebo alespoň na vyrušení z mé samoty...ale stejně mě zmerčil a při nástupu do vlaku ke mně od té jeho chaloupky dolétlo jeho zvučné AHUOOOOOJ!....Až jsem se zastyděl a zaklel na „osud“...Já jsem přece vždycky zíral k jeho domku s účastí a přemýšlel, jak by se mu dalo pomoci kromě těch pár desetikorun...Ale na nic jsem nepřišel, protože to nevypadalo, že by vlastně něco potřeboval!.... a nejspíš jsem byl ještě větší podivín, než on...
Podobné to bylo při setkání ve Mšeně. Vyjdu z krámu a..AHUOOOOOJ už se rozléhá po celém náměstí! Můj sluneční klobouček, batoh, dlouhý vlas a vousy prostě nemohly zůstat bez jeho nadšené bratrské odezvy...Rozhlížel jsem se okolo, kolik lidí to vidí...na jednu stranu jsem až směšně nechtěl být veřejností započítán do nějaké kdovíproč pomyslné alkoholem aromatizované party, na druhou stranu jsem si tím ostřeji uvědomoval vlastní ješitnost a pýchu...musel jsem se tomu smát...byly to jen vteřiny, ale byl jsem mu za to bezelstné poučení vždycky vděčný....A co tam dělal on? Na rozdíl od zprávy, že nikdy nemakal, zde táhl jakýsi vozík s trávou, takže to vypadalo, že pracuje na veřejné zeleni....kdo ví.
Když jsem Kaninu jenom míjel ve vlaku, vždy jsem schválně pozoroval, jak ten vždy vděčný zpestřující obrázek okomentuje momentální osazenstvo vagonu....Hlášky to byly opravdu všelijaké, od vyloženě výsměšných, přes mírně hecovně srandistické, až po taková normální konstatování, v nihž sice zaznívala určitá nadsázka, ale zároveň jakýsi nevyjádřený pocit rovnosti, účasti, je to přece nakonec člověk jako my.....Možná, že ty srandistické byly spíše překonáváním podvědomého strachu, tušení, že podobně můžeme skončit každý...a zdaleka ne každý bychom to také s takovýmto glancem zvládli, zvládli-li bychom to vůbec....Taková existence....Mrňavá bouda z cihly na hubeno, jejíž celou jedu stěnu tvoří začouzené okno s tenkým sklem, nedovedu si vůbec
představit, jak se v tom dalo v zimě vydržet..Vím, že topil ztrouchnivělými pražci, jihž se halda kupila za nádražím..Bez vody, bez záchodu, bez elektriky, ale hlavně.....bez Lásky, tedy bez přítomnosti druhého...Kromě pejska tak sám v tom velkém křesle před domečkem, divadlem cestujícím a sám se denně dívaje na divadlo prázdného obzoru, oceán pole pod oceánem nebe, nad Kaninou tak rozlehlého......
Paní, která také žije sama se zvířaty na kaninském nádraží, avšak alespoň v normálním domě, to prý s ním neměla lehké....i když by prý pro něj stejně udělala první poslední..Já, ač momentálně člověk městský, avšak nitrem stejně podobný samotář, jsem vhodně doplňoval tuhle mentální trojčlenku, tedy stav, kdy na povrchu vnímáte roviny, hladiny, vlny různosti, ale někde v hloubi si jste blízcí pro jakýsi těžko definovatelný, mlhavý, však přesto zřetelný, společný prožitek ČEHOSI..Jakéhosi obnaženého lidského jádra, které vystupuje ze slupek pomíjivých vnějších jistot....nafouklých vnějších tvarů, forem a stylizací....
Konflikt jsme žádný neměli, snad jen jednou na mě trochu ostřeji zareagoval jeho pejsek, takže jsme ho jen museli trochu hlasitějším dialogem uklidnit a vyjasnit situaci...Ale nebyla to agrese a ten chlapík byl zas hned ve své bodré vstřícnosti..ten člověk měl vlastně v sobě nějaký mě až neznámý klid, do kterého se vracel vždycky, když zmlkl – a přehnaně mluvný nebyl. Pokud o něm někdo ve vzpomínce, vyvěšené na tom domečku napsal, že zde v poklidu žili s pejskem až do r. 2013, vystihl to myslím přesně....Ač lehké, lehké to být prostě nemohlo, o tom něco vím po deseti letech života na polosamotě, která ač zchátralá, krutosti zdejších podmínek zdaleka nedosahovala..
Tak, toť asi ode mě vše. Vypadá to, že na nic víc si ze setkání s Johnem z Vlčího ranče nevzpomínám...O ty detaily nakonec myslím nikdy ani tak nešlo, spíš o takový ten nevyřčený, nevýrazný, ale přesto kdesi hlouběji přetrvávající pocit, že si,ač jiní, patříte do společného světa....
Je zajímavé, kolik lidí teď na toho chlapíka zavzpomíná, ač nejspíš nepatřil k společenské elitě..Teď, když nám bude chybět v dosavadním obrazu, možná zas o kousek více pochopíme, co tvoří svět......
Karel z lesa