Nepohádka o Skokánkovi

TIP: vícejazyčný blog o veganství: vegan21.org

Nepohádka o Skokánkovi

<<

Nejdřív bych vám měl říct, kdo to je...ale to bych to nejdřív musel vědět...Je to takový brouk, brouček, malý, tvrdý, lesklý, protáhlý, něco jako krasec..Když k němu jemně přisunete prst, začne trošku nervózně přešlapovat, a když jste ještě dotěrnější, vymrští se jak střela do veliké dálky..Tam si zase sedne a kouká....
Za oknem v panelákovém bytě přežil od podzimu, celou zimu až do dnešních dnů...nepřestávám nad tím žasnout...Čím se asi živí, žere přes zimu vůbec? Ač jsme nebyli nijak opatrní, dokázal se vyhnout všemu našemu dupání, mávání záclonami, úklidům, proudům mrazivého vzduchu při zimním větrání, prostě jakékoliv naší neuvědomělé agresi. To mě vede k velmi zarážejícím pocitům a myšlenkám - co a jak asi vnímá? Jak vidí ten vnitřní svět bytu, nás, kteří nemáme ani potuchy, že nejsme sami, že se na nás někdo dívá? Snažím se si to představit, stát se jím...Už na první pokus přicházejí velmi podivné pocity..Jinak vnímám zvuk, rozměry všeho, barvy /ale nééé, nekazte mi radost, že brouk nic moc nevidí, natož třeba barevně...jak to můžete propánajána vědět?/. Je to ale velmi rozšiřující vědomí - a vidíte, bez psychedelik či meditací...
Nastal malý problém. Jak se brutálně oteplilo, probudilo se jaro v beruškách, lezoucích ze všech okenních škvír /to vy s plastovými okny už asi neznáte/ , a taky Skokánek mnohem mocněji zatoužil po svobodě vnějšího světa..Podupával pořád na skle nebezpečně blízko otvírací hrany, takže při větrání jsem dával bedlivý pozor...A jednoho dne, předevčírem, najednou koukám, jak  po jednom průvanu, když jsem docvičil Pozdrav slunci, sedí na skle, jenomže zvenčí...
"Co blbneš ty troubo, pojď domů", říkám, když se vykláním a kroutím v okně ve snaze vymyslet, jak ho nalákat zpátky do tepla, "tohle není žádný jaro v únoru, to jenom tak blázní změny klimatu a ty se na to, samozřejmě, hnedka musíš chytit!" Jenomže když jsem vyloučil hrubé násilí, nic kloudného mě nenapadlo..Nezbylo, než vsadit na Skokánkovu přirozenou inteligenci." Přece mu to dojde, když vytuhne a bude cejtit, odkud jde to teplíčko", říkám si..No a opravdu - za pár minut koukám, že už sedí zase na okně uvnitř bytu....No to semi ulevilo.
Vydrží ještě do jara, které už je tak blízko? Nerozmázneme ho kousek před cílem, před svobodou a slunečním jasem? Dneska zase seděl přímo v okenním rámu, nějak se nemohl rozhodnout, zda dovnitř či ven...Nerozhodnost je někdy nebezpečná, párkrát jsem přes něj otevřel a zavřel, než jsem ho tam našel..tentokrát jsem ho vzal nekompromisně na kus papíru a vykázal do patřičné vzdálenosti...No a to je zatím konec. Život je úžasný a smrt je stále za rohem každé vteřiny...                       Karel z lesa
 

<<