Hora

TIP: nové stránky o veganství a web ticháRadost.cz



Tak dlouho, několik let jsem k ní mířil....Zrakem i srdcem. Hora v dáli na obzoru....Že "u nás" nemáme dálavy, a že hora je jen kopec? Jak pro koho, jak v jakém vnitřním světě a čase....Zachytával jsem jí na těch vzdušných 80 kilometrů jen někdy, jen z některých vršků, jen za čiré viditelnosti, jen v určité poloze světla...Hrdě a tiše ke mě mluvila beze slov, vždycky právě ona, ač v dračích hřbetech Českého středohoří je obklopena jinými...Nějaká blízkost, nějaká příbuznost, forma porozumnění..Jako bych slyšel hudbu milionů let v jednom okamžiku..Hudbu prostupující do hlubin....


Mohl jsem tam vyrazit kdykoliv, ale něco mě vždy zadrželo: Ještě není ten pravý čas. Ještě něco nedozrálo...Posílal jsem vzdušné pozdravy a nespěchal, bylo na co se těšit, k čemu směřovat...


Najednou to bylo tady. Jedu. Všechno do sebe zapadá, lehce, samo od sebe...Ráno v barevném podmračení, z něhož se rodí letní den plný slunce...Za vesničkou stoupám do strání, okolní kopce rozespale přísné, dávné...Barva nebe, květů, luk..Nořím se do houští, čekajíc na objevení cesty nahoru.Svah hory je tak příkrý a vysoký, že při pohledu po něm vzhůru nedohlédám světla...Zvířecí pěšinka....destičky znělce pod nohama rozehrávají svou hudbu jako obří litofon..Kdesi nade mnou mě někdo pozoruje a pak, nerad, opouští pelech...Kopýtka zvoní po suti..Místo únavy jsem, čím výše, tím svěžejší..jsem sám s podstatou bytí, nikdo z lidí o mě neví, nikdo mě nevidí, obruče svírající městské mentality praskají jedna po druhé, dýchám konečně celým svým já..Dýchám světlo, ač mezi listím stromů probleskuje jen jak na podmořském dně..je to jiné světlo, je to čirá, nikomu neúkorná radost..


Po hodině a půl se blížím k vrcholu...Pocit přátelství s horou sílí, proto jsem přišel, konečně se obejmout..Jak cizí a odporné mi je pojetí dobývání a pokořování, vlastní některým z těch, kteří lezou někam vzhůru...Mé ego se s výškou nenadýmá, naopak se rozplývá v upřímném stisku s hlínou, kameny, drsnou kůrou, pichlavými křovinami, paletou květů tam, kde se les ustupuje, aby ponechal vrchol mohutným skalám, rozpáleným jasem....


Už se blížím, záplavy světla, prodírám se dobromyslí, otevírá se pohled na vlny kopců všude okolo..Stále více pociťuju tu krásnou hrdost, ztepilost této hory, tu mohutnou čirost, jemnost v hrubosti...Tady teď dozrávají ty roky vzdálených pohledů a přemítání..je to extáze, která neexploduje nahoru, nýbrž prostupuje do hlubin..Posledních pár kroků k vrcholu...
 
Stojím na rozlehlých skaliskách, a je to šok...totální šok, něco neuvěřitelného..Kdybych spadl z té hory a rozlámal všechny kosti, těžko by to mohlo tak bolet....Celý vrchol, všechny dostupné skály a jejich plochy, kamkoliv se podíváš do všech stran, jsou beze zbytku počmárány, poryty, porýpány a posprejovány monogramy, datumy, klikyháky a symboly, jak na nejpoplivanější, prochcané nádražní zdi v nějakém severočeském ghettu....
 
Ač už jsem takto zažil mnoho, většinou nezvládám reakce na takovou ubohost..Slzy na krajíčku se mísí s šíleným vztekem...V tu chvíli bych skutečně vraždil. Bylo to to poslední, co bych na této, městům vzdálené a svou příkrostí těžko dostupné hoře čekal, nemůžu se vzpamatovat...Nejdříve mě napadá, že musím co nejrychleji pryč a daleko, můj sen o čirosti svobody, nepošpiněnosti člověkem alespoň na tomto kousíčku nedostupných balvanů se zhroutil. Už skutečně nikde v této fyzicky i mentálně prťavé zemi není možno uniknout, pocítít čistotu prapůvodu?

To je příšerný pocit a já nevím co s ním...Nacházím odlehlý, nepočmáraný kousek skály, sedím a přemýšlím, dá-li se to tak nazvat...Postupně, s nutností přijmout skutečnost, jaká bohužel je, přichází konečně k sobě rozum : místo vznešené hrdosti jsi našel znásilnění a ponížení? Opustil bys přítele jen proto, že mu  nějaký dav egodmoucích hlupáků tohle udělal? Začínám pomalu chápat přesah této situace..to. co je tady třeba vnitřně udělat, je ve skutečnosti mnohem víc, než jsem očekával...Dívám se na přítele horu a začínám zas rozlišovat....To znásilnění a ponížení je jenom mikroskopicky tenká vstvička na povrchu tvrdé horniny, která tu bude, ačkoliv tisíce generací dobyvačných hlupáků dávno jak jepice pomřou, i se svými jmény, daty a symboly....Najednou vidím, ža hora je nejenom tak krásná, jak jsem jí vidíval v představách zdáli, ale že je ještě krásnější tím, jak nese ponížení na svém povrchu...Prohloubila mě tak, jak jsem opravdu nečekal....
 
Po nějaké době modliteb a písní, tónů flétny, přemýšlím o těch, kdo to zde způsobili, kdo sem přinesli ten technoprimitivní kal civilizačního myšlení, nafukování nicoty ega k prasknutí...To nejsou pravěcí lidé, ryjící do skal, malující do jeskyní s nespoutaným obdivem a radostí celistvý obraz tehdejšího světa, hory, zvířata, rostliny, lidi...Tito dnešní ovladači myslí pouze na sebe, na své pitomé, nicneříkající jméno, na nicotnou bublinu svého sebezdání, shlížejí se ve své pýše, která by by byla směšnou, kdyby neměla takové civilizační možnosti ničení...


Přesto ale, nechci zatracovat, měl bych šířeji porozumnět....Otevírám "vrcholový zápisník", který tam zřídila jakási neznámá milovnice, která se kdesi také vyznává ze srdečního vztahu k této hoře..Čtu většinou vůbec nic nedávající vzkazy typu "byli jsme tady", popisy počasí a vyhlídky, velmi ojediněle nějaká malinko hlubší úvaha...Zase a zase jména, data, symboly...nic víc...Ale přece: přecejenom je tam nějaká radost, kdesi v podstatě stejná, jako ta moje, je tam i kousek vzájemnosti, kousek snahy těm druhým něco dát, aspoň společenstvím nic neříkajících písmen..Začínám, ač nerad, chápat, že alespoň nějaká část těch škrabalů a sprejerů nejsou lidé plánovitě zlí, jenom v tomto ohledu hloupí, protože jim nikdo nedal ve vztahu k přírodě to, co mě bylo dáno od dětství....Čtu : Ahóóóój všichni, byli jsme po roce zase tady, monogramy tady stále jsou, tak je to dobré"...................


........Ano, takhle to je, tohle vůbec nebyli zlí lidé, jen žijí v jiném mentálním vesmíru...Monogramy, které mají tvořit jinak nenaplňovanou touhu po hlubokém společenství, monogramy, které mají překonat v podvědomí všudepřítomnou existenciální úzkost ze Smrti, monogramy, které pod slupkou brutální pýchy a ovládavé panovačnosti skrývají skomírající naději na možnost zachycení se v Životě, v zhmotnělé věčnosti, která právě zde se jakoby více otevírá....


Zapisuju svůj vzkaz, bez prvotního proklínání a sprostoty nadávek...Snažím se vysvětlit, co a proč cítím...Proč mou největší radostí bude naopak to, když po mě na hoře nezůstane ani ta sebemenší stopa - protože ta pravá radost, ty pravé stopy zůstanou, dokud budu, v mém srdci..Budou to stopy úcty, obdivu, poznání a přátelství.....


Mnoho hodin ležím pod zakrslým dubem a vyhlížím do krajiny, do nebe s bílými oblaky, naslouchám kobylkám...Pak odcházím do dáli na vlak, pořád se ohlížím po té strmé siluetě...Zase je na co se těšit.....Že snad ještě přijdu znova.                  
                                                                                   Karel z lesa