"Vegetarism pro a proti" - úvaha MUDr. Ctibora Bezděka z roku 1928

TIP: nové stránky o veganství a web ticháRadost.cz



S laskavým svolením autorova vnuka - Mgr. Alexe Bezděka - zde předkládáme k zamyšlení text MUDr. Ctibora Bezděka z roku 1928.

 

MUDr. Ctibor Bezděk:  "Vegetarism - pro a proti"


Před 40–50 lety nebylo u nás téměř ani slyšeti o vegetariánech, t. j. o lidech, živících se výhradně jen rostlinou stravou, a vyskytl–li se skutečně někde, byl jistě považován za poloblázna nebo aspoň výstředního člověka, kterému lépe se vyhnout. Dnes už je lidí, kteří odmítají maso, mnoho, takže najdeme v každém větším městě i vegetárské jídelny, okolo kterých se často soustřeďují i spolky a společnosti, obírající se obrodným hnutím v každém směru: ve směru výživy, nápoje, i mravního povznesení celého života.

Oficielní medicina stávala druhdy na stanovisku přísně protivegetariánském, učíc, že člověk sice potřebuje nezbytně k udržení života a zdraví i rostlinné stravy, ale vlastní podstatu jeho výživy prý tvoří maso. Doporučovala a doporučuje dosud jako nejdokonalejší způsob výživy smíšenou potravu, pozůstávající z masa a vegetabilií. Výlučně masitou potravu zavrhovala vždy.

Německý fysiolog Vogt sestavil vzorek, který se stal podkladem lékařských názorů na výživu člověka. Podle Vogta potřebuje člověk denně k výživě 115 g bílkoviny, 56 g tuku a asi 500 g uhlohydrátů (škrobovin). O bílkovině se tvrdilo, že musí býti z větší části původu živočišného, poněvadž v této formě (v mase) je bílkovina snáze stravitelná a bývá v ní také mnohem koncentrovanější než v rostlinách.

Tento vzorec měl dlouho platnost téměř absolutní. Nikomu ani nenapadlo pochybovat o jeho správnosti. Až přišla světová válka se svým úžasným nedostatkem potravin všeho druhu. Tehdy přispěchala německá věda na pomoc svým bojujícím bratřím a odvážila se sáhnout i na starý, »osvědčený« vzorec Vogtův. Poněvadž hospodářská zvířata byla nejdříve vybita, snižováno množství bílkoviny, potřebné pro denní výživu člověka ze 115 g postupně na 70 g, 60 g, ba našli se i fysiologové, kteří se spokojili i s 35 g. Současně ovšem upuštěno i od požadavku zvířecí bílkoviny a psány úvahy v předních listech medicinských o výživnosti bramborů, o nichž se až do té doby věřilo, že jejich výživnost je pranepatrná, pro velký obsah vody a buničiny. Při těchto výzkumech se najednou shledalo, co ostatně obyvatelé hor věděli už dávno, že výživnost bramborů je poměrně velmi vysoká. Dokonce prohlašován vepř za největšího nepřítele člověka, poněvadž živen téměř výhradně brambory, olupuje takto člověka o velmi cennou živinu. Daleko prý neuhrazuje svým masem mezeru, vzniklou ve všeobecné výživě úbytkem bramborů, které on spotřeboval.

Na těchto skutečnostech vidíme, že stanovisko oficielní vědy není pevné, že se mění a přizpůsobuje obecným potřebám. Další ústupek, který učinila medicína, záleží v tom, že připustila dietu lactovegetabilní, t. j. způsob výživy, při kterém se lidé sice živí potravou rostlinnou, ale přidávají k ní mléko a všechny mléčné výrobky: podmáslí, máslo, tvaroh, smetanu a sýr. O tomto druhu výživy tvrdí medicína, že úplně stačí k výživě i k udržení zdraví lidského. Ba dokonce sama předpisuje tento způsob výživy při různých poruchách nervových, zkornatění tepen, při některých chorobách žaludečních a při dně.

Vedle laktovegetabilní stravy rozeznává medicína ještě čistě vegetabilní způsob výživy, t. j. výživu čistě rostlinnou bez přídavku mléka a mléčných výrobků. O tomto způsobu výživy učí medicína, že je pro člověka nevhodný, poněvadž člověk, živící se jen rostlinami, potřebuje jich příliš velké množství, aby jimi tělu přivedl potřebné množství bílkoviny, tuku a uhlohydrátů. Stráviti tak velké množství potravin každodenně, je přílišné obtěžování zažívacího ústrojí, jaké si mohou dovoliti jen lidé, těšící se pevnému zdraví a hlavně bezvadnému ústrojí zažívacímu.

Tento názor by byl úplně správný, kdyby se člověk živil výhradně jen zeleninou. Je jisté, že by člověk denně spotřeboval ohromné množství, zelí, kapusty, salátu, špenátu a pod. Ale my víme, že nikomu ani nenapadne živiti se výhradně jen zeleninou, ale že k zelenině se přidávají tuky – (v případě přísného vegetářství by to byl olej) – brambory, rýže, všeho druhu obilniny a luštěniny. A výživnost zvláště posledních dvou jmenovaných potravin je velmi vysoká.

(..................)

......výživnost libového hovězího masa – tedy druhu masa nejvíce užívaného – je vlastně nepatrná. Vždyť totéž množství mouky poskytuje víc jak jednou tolik výživy. Ještě výživnější je rýže a jistě každého překvapí, že 50 g ořechů, t. j. 14 ořechových jader má tolik výživnosti, jako ½ kg hovězího masa.

(............)

Podle této tabulky je možno dále sestavit jídelní lístky jen z rostlinných pokrmů v takovém množství, které stačí úplně k výživě dospělého člověka.


K tomu třeba podotknouti, že podle výpočtu fysiologů potřebuje člověk středně pracující 2500 – 3000 kalorií. Tomuto požadavku vyhovují uvedené jídelní lístky úplně. Těžce pracující člověk potřebuje 3 – 4000 kalorií. Stačí tedy přidat k těmto dietám ještě 250 g chleba (555 kalorií) a 50 g ořechů (341 kalorií) a dostaneme denně 3459 kalorií, 3470 kal, a 3464 kal., postačujících i člověku těžce pracujícímu.

Tyto diety, jen docela náhodně sestavené, ukazují, že i člověk pracující může žíti docela dobře jen o rostlinné stravě, jinak že by obtěžoval zažívací ústrojí, neboť 600 g bramborů jsou 3 velké brambory, 500 g chleba rozděleno na snídaní, oběd a večeří, dává tří slušné, nikterak velké krajíce chleba, a 150 g hrachu je tak malé množství, že je stráví bez obtíží žaludek každého tělesně pracujícího člověka. Naopak je strava podle druhého jídelního lístku tak lehce stravitelná, že je možno podati ji i člověku s chorým žaludkem.

Stravitelnost pokrmů posuzujeme podle toho, po jaké době opouštějí jednotlivé pokrmy žaludek. Nazýváme pak lehce stravitelnými pokrmy ty, které žaludek opouštějí v krátkém čase, těžce stravitelnými pokrmy pak ony, které žaludek opouštějí až po větším počtu hodin. Pezoldt sestavil velice názornou tabulku, podle níž odchází ze žaludku po 1 až po 2 hodinách 250 g mléka nebo 100 g vajec.

(.............)


Tato tabulka nás poučuje, že nejlehčeji stravitelné pokrmy vůbec jsou mléko a vejce. Dále vidíme, že vedle některých druhů masa nalézají se na témže stupni stravitelností i některé druhy rostlin. Známe tedy lehce i těžce stravitelné pokrmy rostlinné, ale totéž platí i o pokrmech masitých.

Současná věda lékařská učí, že člověk se má živiti smíšenou stravou, totiž masem a spolu i rostlinami. Samým masem se nemůže živit nikdo, protože výlučně masitá potrava znamená postupné chřadnutí, nemoc a smrt. Vždyť i Eskymáci, kteří se živí převážně ma­sem, jedí mechy a lišejníky, které najdou pod sněhem. Rostlinné spoluvýživy potřebuje člověk proto, že rostliny, jak se v poslední době zjistilo, obsahují jisté látky, živné vitaminy, kterých člověk nutně potřebuje k zachovaní zdraví a i života. Látky tyto jsou obsaženy hlavně ve svěžím ovoci a svěží zelenině, v živočišných součástkách se nalézají v rybím tuku. Rozeznáváme 3 skupiny těchto vitamínů.

Zkušenost učí, že chybí–li jedna skupina těchto vitamínů trvale v potravě člověkově, podléhá takový člověk kurdějím (scorbutu), chorobě, která za starých časů krutě pronásledovala námořníky na plachetních lodích, kteří byli někdy nucení po týdny, ba po měsíce požívati jen konzervovaných potravin. Za války se rozšířily kurděje v mnohých zajateckých a uprchlických táborech, Kurděje se léčí podáváním čerstvé zeleniny a citronů.

Nedostatek druhé skupiny vitaminů způsobuje nemoc, rozšířenou na východě a zvanou beri–beri. Chorobu tuto dostávají lidé, kteří se živí loupanou rýží, ale choroba mizí, začnou–li jísti rýži neloupanou. Patrně je tato skupina vitamínů obsažena ve slupkách rýžových.

Konečně je nedostatek třetí skupiny vitamínů příčinou nemoci u nás velmi dobře známé, totiž křivice (anglické choroby), která se od pradávna léčí rybím tukem a v poslední době polévkami ze zeleniny a zeleninou samou. Účinek rybího tuku na křivicí je znám všeobecně, zelenina a polévky zeleninové se dávají hlavně pro veliký obsah různých solí minerálních, jichž nedostatkem právě trpí křivičnaté tělo, Je to tedy hrubý omyl, domnívá–li se některá matka, že slabým nebo křivicí stíženým dětem třeba dávat hovězí polévku. Tato má dobrý vliv na křivici jen proto, že spolu s masem se v ní vaří i zelenina, neboť víme, že masová polévka bez zeleniny je nepříjemně páchnoucí voda. Chuť a potřebné soli dává polévce zelenina a ne maso. O výživnosti čaje a polévky nás poučí tato čísla: Šálek čaje (150 g) se 2 kostkami cukru dává 50 kalorií. Talíř (200 g) čistého masového bouillonu dá 16 kalorií, kdežto totéž množství bramborové polévky skýtá 124 kalorií.

Shrneme–li tedy v krátkosti ještě jednou to, čemu učí lékařská věda o lidské výživě, uvidíme, že lakto–vegetabilní stravu věda považuje za úplně dostatečnou, vyhovující potřebám zdraví i života lidského. Sama věda lékařská dokonce tuto dietu doporučuje ve velmi mnohých případech jako prostředek léčebný. Najdou se sice i dnes ještě lékaři, kteří tvrdí, že tato dieta obtěžuje zažívací ústrojí lidské, ale lékaři tito se velmi mýlí. Sami totiž zapomínají, že lékařská věda žádá, aby dětem do 2 let nebylo dáváno maso v žádné formě a nařizuje krmiti je právě v tomto nejútlejším věku výlučně jen lactovegetabiliemi. Zkušenost učí, že dětem se při mléku, různých kaších, rohlíku, zeleninové kaší a p. daří velice dobře. Podobnou potravu dostávají i dospělí lidé, když jsou churaví. O pokrmech, které jsou vhodny pro dítě a nemocného člověka, přece nelze říci, že by obtěžovaly zažívací ústrojí. O výživnosti těchto pokrmů nás přesvědčují hořejší tabulky.

Slyšeli jsme, že je celá řada chorob, pří kterých medicína doporučuje lactovegetabilní stravu. Zvýšené požívání masa se radí jen u dvou nemocí a sice u tuberkulosy a úplavice cukrové. Říká se, že nemocné, stižené tuberkulosou, je potřebí živit silnou a vydatnou stravou a myslí se všeobecně, že takovou stravou je maso. Zatím stačí se podívat jen na tabulky výživnosti a stravitelnosti a přesvědčíme se hned, že maso naprosto není výživnější ani lehčeji stravitelné, než vegetabilie, že tedy zásady o výživě souchotinářů dosud všeobecně platné, jsou prostě bezmyšlenkovitým opakování slov některého odborníka pro tuberkulosu, který sám byl oddán požívání masa. O pravdivosti tohoto tvrzení mám denně příležitost se přesvědčit v dispensáři, ve kterém se léčí velmi mnoho venkovanů. Tito maso nejedí, protože nemají na maso peněz. Živí se mlékem, sýrem, brambory, zelím a chlebem. A jsou–li ostatní okolnosti, ve kterých tito lidé žijí, jen trochu přiměřené, zlepšuje se jejich stav utěšeně. Naopak učí zkušenost, že ústrojí člověka seslabeného tuberkulosou podléhá při nemírné výživě masem velmi lehce dně, z čehož potom vznikají velmi nepříjemné komplikace obou těchto vleklých a mnohotvárných nemocí.

O výživě tuberku1osních napsal v 7. čís. Věstníku Masarykovy ligy proti tuberkulose (1927) prof. Eiselt velmi podrobný a výstižný článek, ze kterého vyjímáme:

»Bílkovinám byl dříve přikládán význačný hojivý účinek na plicní tuberkulosu a dbáno toho, aby potrava byla převážně masitá. Dnes došli jsme k odchylnému mínění, že přílišné množství bílkovin příliš zatěžuje zažívací i trávící funkce a tudíž že bílkoviny v nadbytku ve stravě podávané více škodí než prospívají.

Po nadprůměrném požívání bílkovin dostavuje se u nemocných zduření jater, nechutenství a odpor k masu. V takovém případě musíme mu na nějakou dobu (několik týdnů) podávati jen stravu lactovegetabilní. Také objevivší se peptonurie nebo albuminurie (odchod peptomu a bílku močem) nutí nás k podobné dietě po dobu 8 – 14 dní, při dostavivší se hyperchlorhydrii (zvýšeně kyselině žaludeční) omezíme nebo vynecháme mastnou stravu po několik dní.

Tuky zvířecí jsou tíže schopny assimilace, na př. vepřové sádlo i převařené, je poměrně dosti těžko stravitelné, slanina ještě tíž.

K této dietě možno přičinit poznámku: nač tedy vůbec jíst maso a zvířecí tuky, když i masem i zvířecími tuky se žaludek vlastně kazí a pokaždé nutno ho spravovat lactovegetabilní dietou? Bylo by moudřejší, žaludku masem nekazit, protože každý lékař ví, jak těžce se pokažený žaludek (zvlášť u tuberkulosních) napravuje.

Zbývá tedy jediná úplavice cukrová, při které se radívala nemocným téměř výlučně masitá potrava. Ale i v této příčině uplatňují se novější názory, poněvadž se ukázalo, že nebezpečí z jedů, vzniklých z výlučného požívání masa je větší pro život člověka, než zvýšení cuknu 1/2 – 1% následkem mírného a přiměřeného požívání uhlohydrátů.

Prof. Rubeška píše ve »Výživě« z r. 1925: Z pokrmů masitých zbývá mnoho nepotřebných odpadků, které musí těhotná činiti neškodnými v játrech a vylučovati ledvinami. A tyto orgány jsou již tak jako tak více namáhány těhotenstvím a nakládá–li se jim více než snesou, berou porušení. Toto porušení vyvolává častěji nebezpečnou nemoc v posledních měsících těhotenství, za porodu, někdy i po něm, nemoc zvanou božec a jevící se v záchvatech všeobecných křečí, spojených s bezvědomím a podobajících se padoucnici. Nemoc zachvacuje právě silné, dobře živené, plnokrevné ženy... jest životu nebezpečná, přivádějíc smrt v 10—15% a to matek i dětí. Je častěji v městech než na venkově, což se připisuje právě přemíře výživy masem a tuky v městech naproti rostlinné potravě na venkově.

Je potřebí ještě jednou zdůraznit, že lékařská věda sama sestavila tabulky o výživností jednotlivých pokrmů, ze kterých vysvítá, že nejen lactovegetabilní strava, ale i čistě vegetárská, je smíšené stravě co do výživnosti úplně rovnocenná. Věda sestavila i tabulky o stravitelnosti, které dokazují, že jsou některé druhy masa i vegetabilií lehce stravitelný, jiné tíže, a konečně mnohé těžce stravitelné, ale platí to stejně pro maso i pro rostlinné potraviny. Věda sama zakazuje malým dětem a těžce chorým podávat masité pokrmy a naopak přikazuje dokonce dávat jim pokrmy lactovegetabilní, A přece otevřete–li kteroukoli učebnici fyziologie nebo hygieny, anebo mluvíte–li o tomto předmětu se svým lékařem, uslyšíte vždy, že nelze obě tyto diety všeobecné zavádět, poněvadž znamenají veliké zatížení zažívacího ústrojí. Je z toho patrno, že lékaři se nemohou nebo nechtějí domyslet konce, ke kterému je vedou tabulky, jimi samými sestavené. Proč? Snad proto, že téměř všichni se živí smíšenou stravou, jsou na ni navyklí, hledají v ní i požitek a nemohou a nechtějí se ho zbaviti.

Odpůrci vegetarismu velmi často tvrdí, že chrup a zažívací ústrojí člověka není zařízeno pro potravu výlučně rostlinou. Tato námitka je úplně správná, neboť každý vidí na první pohled, že chrup býložravce–krávy je docela jiný, než lidský. Jisté je i to, že kráva má 4 žaludky, koza 2, kdežto člověk jen jeden žaludek, Ale neméně jisto je, že býložravec kůň má také jen jeden žaludek. Dále nebude nikdo pochybovat, že lidský chrup je úplně odlišný i od chrupu masožravců, jak se každý může přesvědčit, podívá–lise na chrup psí, ačkoli pes už dávno není čistým masožravcem. Z toho se pak tvoří úsudek, že člověk po útvaru chrupu není ani býlo– ani masožravcem, ale člověk prý je omnivor, tj. tvor, pojídající všechno, co se vůbec k jídlu hodí. Ale pohled na chrup všeobecně známého představitele omnivorů, vepře, nás opět poučí, že lidský chrup je i od tohoto úplně odlišný. Hledáme–li tedy skutečnou podobu s lidským chrupem, najdeme ji jen u opic tyto, jak známo, se živí hlavně plody a patří do odrůdy plodožravců.

Zdá se, že původní potravou člověka byly skutečně plody. V I. knize Mojžíšově l, 29, nalézáme v té příčině velice zajímavé místo. Když Bůh stvořil nebe i zemi i všechno, co na ní jest, obrátil se k člověku a řekl mu: Aj, dal jsem vám všelikou bylinu, vydávající símě a všeliké stromoví, na němž je ovoce stromu, to bude vám za pokrm.

Podle tohoto předpisu měl se člověk živiti bylinou, símě nesoucí a stromovím, na němž jest ovoce stromu. Ze smyslu tohoto místa nutno souditi, že se člověk má živit ovocem a semenem samým.

Tomuto způsobu výživy odpovídá i útvar našeho chrupu a našeho ústrojí zažívacího. Pokrmem člověkovým by měly býti plody bylin, tedy především plody obilin a všeho druhu ovoce. Velmi mnoho plodů, na př. obilí, ořechy, fíky, banány a p. soustřeďuje nejdůležitější látky výživné v poměrně nepatrném objemu. Vždyť jádra ze 14 ořechů mají téměř tolik výživnosti jako 1/2 kg hovězího masa. Mazdaznanská kuchyně doporučuje k výživě především pšenicí a to celou, poněvadž otrubami se odstraňuje velmi mnoho výživných látek. Zajímavé je, že pečivo z takové celopšeničné mouky je neobyčejně chutné. Rusové jedí vařenou pšenici, přičemž jednotlivá zrna nabotnají na velikost velikých perel, zrna polévají medovou vodou. Tento zrovna rajský pokrm, zvaný kuťja, je neobyčejně chutný a spolu i výživný. Jiný podobný pokrm mají Rusové v podobě pohankové kaše, kterou jedí také nemletou a mastí máslem nebo olejem. Na kaši a chlebě vyrostl vlastně celý ruský .národ.

Má–li –někdo slabý nebo chorý žaludek, takže by nestrávil těchto kaší (v tom případě ovšem nestráví ani masa), potom mají Slováci výborný pokrm čír (mouka zavařená ve vodě a mléku). Rusové připravuji totéž jídlo s přísadou ovocné šťávy pod jménem kyselj. Oba tyto pokrmy jsou tak lehce stravitelny, že je snese každý chorý i dítě. Jiné lehce stravitelné všeobecně známé jídlo je krupice.

Z plodů rostlinných je připraven chléb a všechna moučná jídla, italská polenta, rýže ve všech možných přípravách, luštěniny, patří sem vlastně i brambory a všechny druhy ovoce. Všechny tyto druhy pokrmu jsou velmi výživné a co do stravitelnosti lze z nich sestavit stupnici od lehce stravitelného číru až po těžce stravitelný hrách a. fazole, podobně jako u masa.

Kdyby se člověk odhodlal požívati jen plodů, pak by se zjednodušila i naše kuchyně, která je velmi drahá a je z velké části příčinou otroctví ženina.

Bojí–li se někdo o požitek, který by ztratil, kdyby se měl vzdáti masa, pak nutno jej ubezpečit, že takový plodojedlík zasedá ke stolu s nemenší chutí a radostí, jako každý jíný člověk, jenže radost tohoto je rozhodně čistější a přirozenější.

Ještě nutno se zmínit o chorobách těch organismů, kterých člověk požívá. Na větších plodech je, možno poznat na první pohled je–li sousto, kterého chceme požíti, zdravé nebo ne. Obyčejně tedy vykrajujeme a odhazujeme nemocné části plodů sami. U drobných plodů jako u kaší, luštěnin, je ve zvyku plody tyto před upotřebením přebírat a všechno choré odhazovat.

Mnohem složitější je tato otázka u masa. Lze namítnout, že vařením se choroboplodné zárodky, které chová zvířecí maso, usmrtí, takže netřeba nemocím zvířat přikládat tolik váhy. Přes to nařizuje zákon o prohlídce masa, aby těla zvířat, trpících některými nakažlivými chorobami, anebo i jinými silně už pokročilými chorobami, byla zničena, protože nevěří v úplnou spolehlivost vaření. Mnozí lidé by pravděpodobně neuvařili maso dokonale a tím by neusmrtili úplně všech zárodků v něm obsažených. Při pokročilých chorobách však předpokládá, že změny, které se staly v mase, mohou i při vaření býti příčinou vážného poškození zdraví.

Mezi hovězím dobytkem na př. je tuberkulosa velmi rozšířená. Kde není opravdového a svědomitého odborníka jako prohlížítele masa, dostane se do prodeje, mnoho masa nakaženého perlovinou, t. j. tuberkulosou. Při různých epidemiích dobytčích, trpí pěstitelé dobytka velké škody. Nesvědomití lidé snaží se tuto ztrátu si zmenšit tím, že podloudně prodávají maso takových zvířat lidem, kteří o původu jeho ničeho nevědí. Jindy najde se při prohlídce masa těžká choroba některého ústroje. Prohlížitel nařídí tento ústroj odstranit a ostatní části dobytčete dovolí vysekat, zapomínaje, že těžká choroba jednoho ústroje nezůstává bez vlivu i na ostatní, že maso celého zvířete je méněcenné, po případě přímo škodlivé a nebezpečné.

Masa čerstvě usmrcených zvířat se obyčejně nepožívá, poněvadž je příliš tvrdé. Nechává se tedy určitou dobu ležet buď prostě nebo v různých tekutinách, aby změklo. Ležením totiž nastupuje hniloba, která způsobuje změknutí buničiny. Známo je na př. o zvěřině, která se vyznamenává zvláštní tuhostí, že je nutno ji nechat ležet až do zjevné hniloby. Ve velkých hotelích a sanatoriích nechávají hovězí svíčkovou uležet tak, až se na jejím povrchu tvoří změklé zelenavé skvrny: při přípravě masa se ovšem všechny tyto části odstraní a peče se pak jen střed svíčkové, který má sice normální barvu, ale je měkký pro pokročilou hnilobu.

Choroby zvířat a hniloba masa sice bývají jen zřídka přímo po požití příčinou zjevné poruchy zdraví, poněvadž jedy v mase obsažené bývají skutečně zničeny přípravou masa. Ale na druhé straně je známo, že někdy se požívá maso ve stavu polosyrovém (anglický způsob), jindy zase nebylo z nedbalosti řádně uvařeno nebo upečeno. Některé jedy v mase obsažené se varem vůbec neničí, takže maso muže býti příčinou rozmanitých, často velmi těžkých poruch zdraví (otrava uzeninami, rybami a p.). Není přec lhostejno pro organism tak složitý a jemný, čím se živí, byť by hned po požití takového vadného masa nějaká zjevná choroba nevznikla, Je jistě veliký rozdíl, požívá–li se potrava čistá a bezvadná aneb naplňuje–li se člověk látkami porušenými hnilobou a chorobami. Nelze pochybovat, že látky tyto musí míti nepříznivý vliv na zdraví těla, ba dokonce i na vývoj ducha.

Krátký obsah toho, co dosud bylo řečeno, jest: Co do výživnosti a stravitelnosti není podstatného rozdílu mezi potravou smíšenou a vegetabilní, organismus lidský není ústrojem ani pro potravu masitou, ani bylinnou, ale pro požívání plodů. Požívání masa nelze doporučovat pro nebezpečí přenosu chorob ze zvířat na člověka a pro škodlivý účinek hnilobných látek na tělo i ducha lidského.

Mnoho lidí se přidržuje smíšené potravy v domnění, že tento způsob výživy je nejhospodárnější. Jak hrubý je to omyl, uvidíme na několika následujících tabulkách:   

(.......)

Na těchto číslech, která sestavil profesor vídeňské lékařské fakulty Dr, Zweig, vidíme, že koupil–li si člověk tehdy za 1 korunu masa, požil tím 1/5 své denní potřeby nutných živin. Vypil–li za korunu mléka, kryl tím víc než polovici své denní potřeby, kdežto za korunu pšeničné mouky kryl úplně potřebu tří lidí. Dokonce i ty přehlížené a podceňované brambory nahrazují za korunu víc než potřebu jednoho těžce pracujícího člověka.

(......................)

Oba jídelní lístky dávají přibližně stejný počet kalorií, dostatečný pro člověka poměrně těžce pracujícího. Na ceně však vidíme, že při stejné výživnosti je vegetárský jídelní lístek víc jako o polovici lacinější než lístek s masem. Co do stravitelnosti není v obou dietách také podstatného rozdílu.

Obava, že někdy v daleké budoucnosti se země zalidní v té míře, že nestačí vydat tolik plodin, aby uživila všechno lidstvo, má základ právě jen v představě, že člověk se musí živit pouze masem. Tím, že člověk nepoužívá plodů země přímo, ale vsunuje mezi ně a sebe zvíře, které je mu potravou, olupuje se člověk o velké zdroje výživy. Maso zvířat totiž člověku nedá tolik výživy, kolik by mu jí dala země, která tato zvířata vyživila. Za války Němci zakázali chov vepřů, poněvadž se přesvědčili, že brambory, které spotřebují tito vepři, by uživily .mnohem více lidí, než se jich vyživí masem těchto vepřů. Nejméně l hektaru země potřebuje jedna kráva ke své výživě. Ale na jednom hektaru země se uživí 2 i 3 lidé, živící se jen bylinnou potravou. Ještě nápadnější je tento nepoměr, používá–li se země jen jako pastvin.

Sociologové z povolání shledali už dávno před válkou, že požadavky na výživu dělnictva anglického a německého jsou mnohem vyšší, než u dělnictva jiných národů, na př. i u nás, a vypočítávají, kolik musí anglický a .německý dělník denně dostat masa, másla a mléka, kdežto dělnictvo jiných národů se spokojí chlebem, polentou, rýží atd. Závěr, který z toho sociologové učinili, byl překvapující: tyto zvýšené požadavky na výživu jsou prý příznakem »vyšší kultury“. A poněvadž vyšší úroveň kultury je cílem, ku kterému spějeme všichni, je proto potřebné, abychom všichni usilovali o zvýšení svých požadavků výživných.

Tato nauka o vyšší úrovni výživy přes to, že ji vyslovili velice učení lidé, je těžkým omylem, je jednou z četných lží, jimiž žije naše společnost. Víme totiž z tabulek dříve uvedených a současně i ze zkušeností, že i těžce pracující člověk k své výživě masa naprosto nepotřebuje, že rostlinná strava mu dá při téže stravitelnosti totéž množství látek, potřebných k udržení života a zdraví, dodá mu síly, potřebné ku práci. Výkonnost člověka požíváním masa se naprosto nezvýší. Za to však zvýší se podstatně cena jeho výživy a co jest ještě mnohem vážnější, jídlo přestává býti přirozenou potřebou životní a stává se předmětem požitku. Masa k výživě mu není potřebí, ale on nemůže se obejíti bez jeho aromatického zápachu a .kořenné chuti. Velmi závažné je, že současně s tímto požitkem roste i touha po jiných požitcích, hlavně po alkoholu, nikotinu, pohlavních výstřednostech a pod. . . . Nemůže být o tom sporu, že pro národ a pro celou společnost je to těžkou pohromou, stane–li se jídlo předmětem požitku, poněvadž to znamená začátek požitkářství vůbec, které nutně vede k rozmařilosti.

Rozumí se, že tato zvýšená úroveň životní vyžaduje i zvýšení důchodů. Velký kapitál těmto potřebám ochotně vyhovuje, pokud mu to jeho odbyt dovoluje, poněvadž jemu záleží jen na výdělku a k tomu potřebuje práce a klidu. Ovšem, je na druhé straně nucen tento kapitál hledat nové a nové odbytiště pro svůj tovar, aby nasytil svůj a svého dělnictva hlad a tak vzniká to, co politikové nazývají expansivnost (rozpínavost) průmyslu a obchodu. Tato expansivnost byla právě u obou jmenovaných národů největší, hnala je k hospodářskému dobytí světa a proto – ať záminky k tomu byly jakékoli – přišlo k jejich srážce. Nutno tedy mínění sociologů, jakoby s postupem kultury se měla zároveň zvedat i životní úroveň ve směru výživy, odmítnouti jako úplně falešné, poněvadž kultura, která vede k takovým srážkám jako byla světová válka, nemůže býti dobrá a nelze si jí přáti. Bylo by jistě mnohem lépe, kdyby se lidé živili méně »kulturně«, ale za to zůstali ušetřeni tak hrozných otřesů, jako byla světová válka, která skutečnou kulturu pošlapala a zničila na velmi dlouho.

Vidíme tedy, že nejen ze zdravotních ale i sociálních ohledů je požívaní rostlinné stravy výhodnější než požívání masa. Především je lacinější, proto znamená ohromnou úsporu ve světovém hospodářství a konečně zmenšuje třecí plochy mezi jednotlivými národy a státy.

Mnoho lidí je přesvědčeno, že jen maso dává sílu: proto prý se musí člověk pracující rozhodně živiti masem. Při tom se zapomíná, že většina nás vyšla ze zemědělské vrstvy: když ne otcové, pak dědové většiny nás byli zemědělci anebo aspoň v úzkém vztahu k zemědělství. Každý z nás ví, že naší otcové a dědové byli lidé práce, měli sílu nejen tělesnou, ale i duševní. Vždyť oni byli jádrem národa, který se domohl z poroby postavení vynikajícího. Myslíme–li nyní o sobě, že něco znamenáme, nabyli jsme toho zásluhou svých předků, A ti maso velmi málo jedli. Zámožnější z nich jen v neděli, chudí jen na velké svátky. Jinak se živili po celý rok jen rostlinnou stravou.

Vedle toho známe národy, které už od nepamětných dob se živí rostlinnou potravou: Indově a Číňané. Čínský kuli se živí jen rýží, arabský nosič datlemi a výkonnost jejich je taková, že se čínského tuli bojí celý západ, aspoň nepřestává mluvit o žlutém nebezpečí. Každý, kdo byl v Číně, vypravuje o vysoké a pravěké kultuře tohoto podivného národa. Tolstoj se klaněl čínským mudrcům a snažil se seznámit západní svět s jejích moudrostí. Totéž platí o Indech, kteří vykouzlili ty nejpodivuhodnější památky stavitelské, dali vznik dvěma nejstarším a největším náboženstvím, a jejich současným dvěma veleduchům Thakurovi a Gandhimu se kloní celý svět.

Je jisté, že lev a tygr mají ohromnou sílu. Ale zrovna tak nelze pochybovat, že ohromnou silou vládne i slon, který vykonává ty neitěžší práce den jako den, nebo vůl, který klidně a trpělivě oře a vozí i ty nejtěžší náklady po celý svůj život. Ovšem je každému patrný i podstatný rozdíl v projevu síly u masožravců a vlastnostech síly býložravců. Síla tygra je výbušná, tygr přeskočí vysoký plot, drže jalovicí v tlamě, ale pak klidně leží, pokud jej hlad nedonutí k podobnému siláckému výkonu. Slon a vůl sice neumějí nic podobného, oni užívají své sily stejnoměrně a hlavně vytrvale.

Úplně bezpodstatná je obava, že vegetarianství by bylo příčinou neobyčejného rozmnožení býložravců, neboť příroda se sama stará o to aby harmonie nebyla nikde porušena. Dala–li vznik býložravcům, dala jej i dravcům, kteří jsou živým korrektivem oněch, nedopouštějíce nikdy přílišného jích rozmnožení. Je to známá zkušenost, že, objeví–li se někde nápadně mnoho některé zvěře, že za ní následuje i zvýšené množství dravců, kteří nadbytek její odstraňují. Rozmnoží–li se hraboši, jdou za nimi vrány, čápi, hadi, káně, za housenkami přijdou lumíci, ptactvo atd. Příroda snaží se vždy udržeti harmonii všech svých složek, kdežto právě člověk je to, kdo tuto přirozenou harmonii velmi často porušuje. Ve středoslovenských lesích bývali za starých časů vlci, ale za to bylo málo divokých vepřů. Lidé vlky vyhubili, za to je teď černé zvěře tolik, že nevědí, jak před ní ochránit své polní kultury. Na Jávě vláda zapověděla střílet tygry, protože si tamější plantážníci nevědí rady s tapíry, kteří jim ničí plantáže. Pro člověka bude skutečně nejvýhodnější, nebude–li svévolnou rukou rušit harmonie přírody, která se postará sama, aby nebylo mnoho býložravců, kteří by spásli kde jakou travičku, postará se i to, aby nebyl nadbytek dravců, kteří by ohrožovali po případě nás samotné!

Obávat se nedostatku kůže je malicherné. Především by se mohla vydělávat kůže zvířat zemřelých přirozenou smrtí. Ovšem bylo by jí málo a horší jakosti. Pak bychom se prostě obouvali do něčeho jiného. Už teď se nosí v létě a ve sněhu obuv z látky, plátna a plstí, podešve nosí se z gumy a kaučuku, mohly by se dělat z lýka, slámy a p. Technika, která sestrojila aeroplány a podmořské lodi neb radiofonii, najde jistě náhradu i za kůži, bude–li se touto otázkou skutečně zabývat. Velkou úlohu v té příčině hraje ovšem i móda. V Paříži v létě chodí některé dámy v nízkých střevících a bez punčoch. Ovšem mají na. kotnících zlaté náramky. Odmyslete si zbytečné zlaté náramky a máte náběh k jedné velmi moudré, a přirozené módě.

S omezením chovu skotu by nastal nedostatek mléka. Ale je otázka, zda skutečně potřebujeme tolik mléka, jak jsme tomu v poslední době přivykli. Především třeba uvážiti, kolik mléka a mléčných výrobků se spotřebuje v cukrárnách a v bohatších domácnostech k přípravě těžce stravitelných cukrovinek, dortů a p., kterých k výživě naprosto nikdo nepotřebuje, ale naopak si jimi často jen kazí žaludek. Rovněž není potřebí, aby zvířata (vepři, kočky, psi a p.) byla krmena mlékem. Dospělý, zdravý člověk potřebuje k své výživě jen minimální množství mléka. Dítě má býti do 9 měsíců kojeno vlastní matkou, a když bylo odstaveno, mléka vlastně také nepotřebuje. Naopak propadají děti, příliš dlouho živené mlékem, mnohým chorobám. Částečně by se dalo mléko nahradit přípravou různých ovocných šťáv, na př. mandlovým mlékem; místo másla. vystačíme s rostlinnými tuky. Konečně nutno upozornit i na to, že organisace výroby a spotřeby mléka je velmi nedokonalá, takže velmi mnoho mléka se ani nemůže dostat do rukou spotřebitele.

Úplně malicherná je námitka, že by řezníci, uzenáři, řemenáři a p. neměli co dělat. Je to sice pravda, ale současně s úpadkem těchto řemesel by rozkvetla nová řemesla a zaměstnání, která by se obírala novými, změněnými potřebami lidstva: mlynáři, pekaři, zelináři, ovocnáři a p.

Někteří lidé se vymlouvají, že nemohou jísti moučných jídel, poněvadž po nich trpí nadýmáním. Příčinou tohoto nadýmání bývá zvýšené množství kyseliny žaludeční. Je to choroba velmi rozšířená, kterou v novější době léčí i mnozí lékaři – vegetářstvím. Je totiž jen potřebí přestat se přejídat smíšenou stravou, žaludek si oddychne a upokojí se.

Člověk si sestrojil theorii, sobě zdánlivě velice příznivou, ale úplně falešnou, theorii, že člověk je pánem přírody. Proto počíná si tak, jakoby cela příroda neměla jiného smyslu, než aby sloužila jeho čisté sobeckým zájmům: chce, aby mu ve všem sloužila, aby mu byla pokořena a otrocky jej poslouchala, snaží se vtěsnat ji do forem jemu milých, využívá ji nemilosrdně a vraždí tisíce živých tvorů nejen ke své výživě, ale často jen ze svévole a k své zábavě. Takovým způsobem dosáhl člověk toho, že se sám přírodě odcizil a že příroda se mu stala nepřátelskou.

Indický básník Thákúr nazval naší kulturu kulturou zdí, protože skutečně vyrostla v kamenných zdech městských, které člověka úplně odcizily jeho pravlasti – přírodě. Následkem tohoto odcizení jsou nezdravé výrostky naší kultury, projevující se v mravní zvráceností, sociálních chorobách, přecitlivělosti, změkčilosti atd. Přes všechny tyto pohromy, které hluboce otřásají pokolením lidským v samých jeho základech, člověk přece dosud nikdy nedosáhl svého snu, stát se skutečným pánem přírody, spoutat ji úplně svou vůlí. Ano, vyrostly vysoké kultury, které si podmanily vodu, vzduch i zemi, ale až dosud se všechny shroutily a písčiny pouští a vlny oceánů přikrývají místa, kde žil kdysi člověk, chtějící býti pánem světa. Až dosud totiž nebyla ani jedna z těchto kultur proniknuta harmonií s Duchem Všehomíra a proto zanikly všechny a zanikne i naše, nenastoupí–li jedině skutečnou a jedině správnou cestu, t. j. cestu harmonie s Bohem.

Chce–li kdo nastoupit tuto cestu, musí si především uvědomit, že není ani on ani souhrn všech lidí pánem přírody, ale její částí, že člověk má naopak harmonicky zapadat do toho velkolepého obrazu Přírody, chce–li dosíci svého naznačeného cíle. Jeho rozumové schopnosti mu nedávají práva, aby jich používal na otročení jiných životů a ničení všeho toho, co příroda pracně vybudovala, ale má jich používat jen v tom smyslu, aby vesmírnou harmonii ještě zvýšil. Člověk má býti starším bratrem a vychovavatelem ostatních tvorů.

S tohoto stanoviska vycházeli mnozí velicí učitelé náboženští, jako na př. Buddha, který zákon lásky rozšířil i na všechno živé tvorstvo, pravě: »Nebudeš ubližovati žádnému tvoru živému«. Tedy nejen člověku, ale i zvířeti. Vyznavači Buddhovi tento zákon skutečně dodržují, zvířatům neubližují a proto jich ani nejedí. Známy jsou překrásné legendy i o křesťanském světci Františku z Assisi, který zvířata nazýval svými bratry a sestrami, kázal jim a vyzýval je, aby i ona velebila Boha. Jisté je, že člověk, řídě se svým přirozeným pudem, cítí ke zvířatům lásku, cítí ji neméně i zvířata k člověku, která vedle toho cítí, k němu i svou podřízenost.

V tom směru nám může býti vzorem poměr, jak jej popisuje bible v líčení rajského života. Skutečně vypravují cestovatelé, kteří přišlí do krajin, do nichž lidská noha ještě nevstoupila, že zvířata se člověka nebála, ale také mu neubližovala, prostě zvědavě si prohlížela nového tvora, dosud jim neznámého. Tento rajský poměr porušil člověk svými zbraněmi.

Domácí zvířata člověka často vroucně milují, podřizují se úplně jeho vůli, oddaně snášejí s ním jeho osudy. Bojícího se nebo plašícího koně upokojí často jen lidský hlas. Pes dovede zachránit život člověka i s nasazením svého vlastního života. Zvířata často se utíkají ve svých bolestech nebo úzkostech k člověku, a člověk, pokud může, dává jim ochranu i pomoc. Mnoho, lidí zvířata skutečně miluje. O lásce člověka ke psům, kočkám, koňům netřeba se ani zvláště zmiňovat, ale člověk miluje často i ona zvířata, která později zabíjí, aby jich užil jako své potravy. S jakou láskou na př. vychovává hospodyně mláďata všeho druhu domácích zvířat; často je nucena tuto lásku projevovat i sebezapřením a obětavostí. Známý je láskyplný poměr dětí k mláďatům zvířat a pod. Překvapuje jen to, kterak mizí láska člověkova, když zvířata dospějí určitého věku a člověk v nich už nevidí tvorů, hodných své lásky, ale jen předměty k ukojení své touhy po nasycení a požitku. Táž hospodyně, která se mazlí s malými housátky, jako se svými dětmi, později, když housata dospějí, úplně zapomíná na svůj krásný, původní poměr k nim, ale za živa z nich odírá peří a později, když se chystá je zabíti, připravuje je opravdu mučivým a nelidským způsobem na smrt. Krmí je totiž násilně při úplném zamezení pohybu, jen aby dosáhla co největšího ztučnění své ubohé oběti a ani při tom netuší, že takto ztučnělá husa je těžce nemocný tvor, neboť všechny její ústroje, zvláště játra, jsou tukově degenerovaná. Táž choroba bývá u člověka provázena těžkými útrapami, jimiž ovšem trpí i husa, ale člověk je zúmyslně přehlíží anebo si je falešně vysvětluje, na př. dusnost žízní. Tak těžce nemocné zvíře se počítá za zvláštní lahůdku.

Zrovna tak podivně převrácený je poměr člověka a koně. Kůň slouží po celý život člověku věrně a oddaně, ale místo, aby se dočkal konečného vděku člověkova, bývá prodán řezníkovi a sněden.

Směšná je námitka, že by to nebylo tak pěkné, vidět selský dvůr bez drůbeže. Vždyť drůbež tam může býti a žíti dále, ale aby snášela vejce a ne aby byla usmrcována. Ostatně jsou lidé, kteří se v zimě starají o ptactvo polní, zahradní, lesní atd. a vypadá to okolo jejich domu velmi vesele, ač nikomu nenapadne, tyto švitořivé strávníky pobíjet. Ani blech a štěnic by nebylo potřebí zabíjet, kdyby všichni lidé dbali pilně čistoty.

Velmi mnoho lidí jí s chutí mnoho masa, ale nedovedou samí zvíře zabíti. Používají k tomu důsledně cizí pomoci. Je v tom velká nesrovnalost. Takový člověk vidí v živém zvířeti tvora cítícího a do jisté míry i myslícího, proto se neodvažuje vztáhnouti na něho ruku. Ale v pečeni na talíři už toho živého a cítícího tvora nevidí. Při pohledu na strom, obsypaný ovocem, sbíhají se člověku sliny v ústech. Pochybuji, že by se našel člověk, který by měl týž pocit při pohledu na pasoucí se krávu.

Jiní zase úplně přehlížejí anebo zapomínají, že zvířata mají tak dokonale vyvinutý cit a smysl pro bolest jako my a že pud sebezachování je u nich neméně silný jako u nás. Zapomínají, že zvířata jsou skutečně naši mladší bratři, kteří i uznávají zvláštní, jiní nedostižitelné vlastnosti člověkovy a ochotné se před nimi sklánějí. Člověk však se dopustil těžkého omylu tím, že tohoto dobrovolného pokoření se zvířete nepoužívá k jeho povznesení, ale právě naopak, zvíře úplně vykořisťuje ke svým sobeckým účelům, neštítě se ani jeho vraždy.

Kdo pozoroval zvířata vedená na porážku, přesvědčí se velice brzo, že zvířata tuší dobře, co se s nimi má státi, neboť často bývají naplněna děsem a hrůzou před smrtí, která se jeví urputným odporem ke vstupu do budovy porážky. Řezníci jsou nuceni nezřídka sváděti těžké zápasy s nimi a žel Bohu, používají k nim prostředků velmi bolestných a surových, na př. vykroucení ocasu. Ještě strašnější okamžiky je ovšem čekají v místnosti samé, kde vše páchne čerstvou krví a smrtí.

Tento děsivý předsmrtný strach nemůže zůstat bez vlivu na tělo zvířete. Nelze pochybovat, že jako u člověka, který se octl v podobné situaci, vznikají v těle těžké změny rázu destruktivního .(rozrušivého) a tudíž chorobu vyvolávajícího. Podobně jest tomu i v těle zvířecím. Tyto změny, stupňované ještě hnilobnými pochody, kterých bývá potřebí, aby maso nabylo potřebné měkkosti a stravitelnosti, nemohou zůstati bez zlých následků pro tělo člověka, který se trvale živí masem takto získaným.

Člověk tedy, požívaje hnijícího masa zabitých zvířat (Tolstoj by řekl hnijících mrtvol zvířat), poškozuje své vlastní tělo. Vedle toho se člověk tak zapomněl, že zneužívá svého povýšeného postavení, které mu přiznávají i zvířata sama svým dobrovolným pokořením se, k hrubým vraždám, ve kterých jde tak daleko, že někdy vraždí jen pro svou zábavu a k nelítostnému vykořisťování. Tím zatěžuje svou vlastní duši a znesnadňuje svou vlastní dráhu vývojovou, neboť ono dobrovolné poddanství zvířat má docela jiný smysl, než jaký se mu přikládá. Člověk má tyto pokorné mladší své bratry podle možnosti k sobě povznášet, ulehčovat jim jejich těžkou cestu vývojovou – a ne jejich oddanosti sobecky využívat.

Mnozí lidé, slyšíce vegetariány mluvit o citu zvířat, vzpomínají toho, že i živá rostlina cítí, takže by člověk neměl vlastně ani jí způsobovat bolest. Do jisté míry mají pravdu. Je sice podstatný rozdíl mezi plným vědomím zvířete, které se ve mnohém směru blíží plnému vědomí člověkovu, a stavem neuvědomělé citlivosti rostliny. Chce–li však kdo býti tak citlivý, pak nutno prostě opakovat, co jsme už jednou řekli, že přirozenou výživou člověkovou jsou plody: obiliny, luštěniny, ovoce a třeba i brambory. Většina plodů obsahuje výživné látky, potřebné k naší výživě, které jsou soustředěny v poměrně malém množství hmoty. Plody nejsou obdařeny skutečným, vědomým životem; v nich je život utajený, který se křísí k plnému, vědomému životu teprve klíčením. Požívá–li tedy člověk plodů, nezpůsobuje tím bolestí naprosto nikomu.

Jedlíci masa mluví i o bezbolestné smrti, kterou by mohla moderní technika připravit na smrt odsouzeným zvířatům. Ale smrt, bolestná či bezbolestná, zůstává smrtí vždy. Bojí se jí každý živý tvor. A kdo se jednou zabýval hlubšími příčinami bytí našeho i celého světa, ten pochopí, že nikdo z nás nemá práva bráti život druhému člověku, jak tomu učí i křesťanství, ale nemá práva zbavovat života ani zvířata, jak tomu učí buddhismus. My všichni – lidé i zvířata – přišli jsme na tento svět, abychom naplnili jistý úkol. Tolstoj tento naznačil velice případně slovy: abychom sloužili Bohu a člověku.

Pravidelně se však zapomíná, že i zvířata, tito naši mladší bratří, přišla na svět, aby naplnila svůj úkol. I ona žijí svým osobitým vývojem, který spěje vždy výš. Východní filosofie dokonce učí, že v koloběhu světů dospějí i ona jednou lidské důstojnosti. Proto je potřebí nechat i zvířata žíti jejich individuálním životem a napomáhati jim k jejích duševnímu vývoji. Potom ovšem pochopíme, že člověk nemá práva tento vývoj násilně přerušovat. Ve svém bludu, že je pánem přírody a korunou tvorstva, osobuje si člověk právo vraždit, místo aby láskyplně pomáhal a sloužil.

Německý filosof Feuerbach řekl: Man ist, was man isst. (Člověk je takovým, jaké jest jeho jídlo.) Nestane se sice doslovně vepřem, kdo se živí vepřovinou, ale není pochyby, že požívání masa má skutečný vliv na utváření se povahy člověkovy.

Východní moudrost řeší tuto otázku docela přesně, tvrdíc, že rostlinná potrava je od podstaty lidského těla příliš odlišná, různorodá, kdežto těla zvířat mají velice mnoho shodného nebo aspoň podobného s tělem lidským. U rostlin vidíme jen náběhy a zárodky něčeho, co bychom mohli nazvat duševním životem, kdežto o zvířatech víme, že mají plně vyvinutou duši citovou a musíme připustit u nich už první náběhy k činnosti rozumové. Proto je působení těl zvířecích, ovlivněných nad to i jejich sférou citovou, jistě mnohem hlubší, než působení rostlin, člověku úplně cizorodých.

Mojžíš, který ve svém zákoně dal Židům tolik ochranných opatření sociálních, hygienických, právních a mravních, zapověděl jím užívat masa pánve a zadních končetin zvířat, přes to, že právě na kyčlích jsou nejkompaktnější kusy čistého masa. Nelze pochybovat, že při tomto nařízení spolupůsobila i představa, že tato část těla, poněvadž se nalézá v přímé souvislosti s pohlavními ústroji a snad i defaekací, zdála se Mojžíšovi býti nečistou; pravděpodobně obával se jejího neblahého vlivu na vývoj svého národa a proto požívání její úplně zakázal.

 Vrátíme–li se ještě k biblické legendě o stvoření světa, vzpomeneme si, že Bůh určil člověku za potravu plody stromů a bylin. Když však člověk tak se zvrhl, že bylo nutno jej vyhladit potopou, tehdy řekl Bůh, propouštěje Noe i jeho syny z archy: »Strach váš a hrůza vaše buď na všeliký živočich země a všecko ptactvo nebeské. Všecko, co se hýbe na zemi a všecky ryby mořské v ruce vaše dány jsou.« [Gen. 9, 2] Těmito slovy měnil se člověk, který se původně živil plody stromů a bylin, ve tvora maso pojídajícího. Stalo se to tehdy, když opustil původní rajskou prostotu svého života, která byla v souhlasu se zákony, které mu dal Bůh a začal žíti způsobem hříšným, t. j. tehdy, když přestal žíti po Bohu a jeho zákonu a začal žíti po zákonech, které si dal sám. Chtěl se sám státi pánem přírody místo Boha. Protiklad: rajský život – výživa plody a hříšný život – výživa masem, je tu docela zřejmý.

Na životě jednotlivců i celých národů bývá docela patrný rozdíl ve způsobě jejich výživy. Všeobecně je známo, že Indové, živící se téměř výhradně rostlinnou stravou, jsou národ mírný, který se štítí jakéhokoli krveprolití. Za to Angličané, kteří se živí převážně masem, jsou národem výbojným, který dosáhl vlády nad celým světem a žárlivě hledí, aby si tuto vládu udržel.

Je sice pravda, že mírní, masa nepožívající Indové podlehli anglickému násilí a ztratili svou politickou samostatnost. Právě na tuto okolnost velice rádi poukazují odpůrci vegetarismu jako na jeho stinnou stránku. Ale v posledních létech jsme svědky toho, že tento pokořený, samostatnosti zbavený národ si podmanil celý svět silou a mohutností svého ducha. Jejich básník a mudřec Rabindranath Thákúr je dnes nejproslulejší osobností na celém světě, lidé čtou jeho básně í filosofické a náboženské traktáty, hrnou se za ním kdekoli se objeví, plní zvědavosti a nadšení; Indická filosofie ovládá mysle celého vzdělaného světa. V poslední době strhl na sebe všeobecnou pozornost Mahatma Gandhi, který svým »neodporováním« zvítězil už v jedné revoluci v Africe a uplatňuje své nekrvavě metody i doma. Zkrátka pokoření, masa se štítící Indové ovládli svými myšlenkami celý svět a nelze pochybovati, že si dobudou dříve nebo později i své politické samostatnosti.

K stinným stránkám masité potravy nutno počítati i tu její vlastnost, že svádí k alkoholismu, neboť tučné a ostré pokrmy masité tělo přímo nutí k nápojům ostřejším a dráždivějším, než je prostá voda nebo mléko. Zkušenost pak nás učí, že všude, kde se objeví alkohol, jsou dvéře otevřeny všem možným neřestem.

Masitá potrava dráždí smyslnost, takže člověku, živícímu se převážně masem, je těžko udržet pohlavní čistotu, zvláště tehdy, jestliže jeho život je prost fysické práce. Rozvrat pohlavního života v moderní společnosti je hluboký a neobyčejně těžký a nebude možno jej napravit, dokud lidé nezmění způsobu svého života, tedy především výživy.

Nejtěžším omylem je však, že většina lidí zapomíná, že podstatou člověkovou je nejen jeho fysické tělo, které vidíme a hmatáme, ale i duchovní princip, který v nás sídlí, jehož nevidíme, ale o přítomnosti jeho se můžeme přesvědčiti jen z výsledků jeho činnosti, Mluví–li se o vývoji lidském – jednotlivce i celého lidstva – myslí se pravidelně jen na tělesnou stránku lidskou, t. j. na tělo a na rozumové schopností lidské, s ní úzce související. Proto hledají lidé vývoj obyčejně v pokroku technickém, organisačním, zákonodárném a pod., úplně zapomínajíce, že všechny tyto vymoženosti sice pokrokem také jsou, ale všechny nesou v sobě zárodek rozkladu a konce, neboť co dnes je pokrokem, je zítra už nepotřebným přežitkem a co ještě horšího, všechna tato kultura je dříve nebo později určena k zániku. Neboť Sahara, poušť Gobi, rozvaliny středoamerické a rozsáhlé plochy pohřbené oceánem, jsou místa, kde kdysi velmi dávno kvetly veliké a vysoko vyspělé kultury, po nichž nezůstalo než něco rozvalin a střepin...

Proto týká se skutečný vývoj člověkův jen jeho duchovnosti, jakožto stránky nepomíjivé a nesmrtelné. Směr, kterým se má tento vývoj ubírat, mám ukázal Ježíš ve svém kázání na hoře. Tento směr nás vede k úplnému vítězství ducha nad hmotou, která nikterak nemá býti ničena, ale má býti pokořena a přivedena v úplnou poslušnost ducha, mase státi jen jeho ochotným a rozhodně dokonalým nástrojem. Jen tak je možné, abychom se mohli státi syny a nositeli království Božího, jak to žádá Kristus.

Kdo si učiní smyslem svého života úsilí, přiblížit se k tomuto ideálu Kristovu, ten musí velmi pozorně a bedlivě ocenit všechny okolnosti a složky svého života, musí kriticky zvážit velice přesně všechny svoje touhy a cíle, zvyky a zaměstnání, svůj způsob života a také způsob své výživy. Přirozeně vymýtí člověk, usilující o království Boží, ze svého života všechno to, o čem se přesvědčí, že je mu překážkou na jeho cestě. Pravděpodobně bude takový člověk zkoumat mezi mnohým jiným i to, který způsob výživy bude pro něj účelnější. Odmítne živiti se masem, o kterém ví, že ho může dosáhnout jen usmrcením živého tvora, který má zrovna tak svoje určité poslání ve vesmíru jako on sám, o kterém ví, že mu usmrcením způsobuje bolest a hrůzné pocity, jimiž porušuje harmonii vesmírnou. Uvědomí si i tu zkušenost, že požíváním masa přivádí do svého těla prvky, které na něj samotného působí neblaze, neboť svou dráždivostí posilují právě jeho tělesnou stránku, o níž ví, že jest mu jí pokořiti a učiniti poslušnou, chce–li dosáhnouti svého vytouženého cíle – onoho niterného – »království Božího«. Bude živiti se rostlinami a plody, o kterýchž ví, že jej zbavují všech těchto nevýhod, úskalí a nebezpečí. Ví, že tento způsob výživy může míti za následek jeho dočasné hmotné pokoření, ale na druhé straně jej určitě přivede ke konečnému vítězství ducha. Kdo tedy si postaví za svůj ideál Kristův ideál, ten rozhodne bude nucen zříci se požívání masa jako jedné z vážných překážek na této cestě.

Kristus sám sice nikde zapovídal požívání masa, ale on nezapovídal ani alkoholismu, on vlastně nezapovídal nic. Masa a alkoholu ani nemohl zapovídat, protože požívání obou udržovalo se tehdy v tak skrovných mezích, že nehrozilo ani sociální, ani tělesnou záhubou a nebylo ani ohrožením cesty ke království Božímu. Za našich dnů stal se alkoholism chorobou, na kterou vymírají celé národy a pojídání masa hrozí, že se stane druhou podobnou ranou morovou jako alkohol. Ještě jednou třeba zdůraznit, že Kristus nezapovídal ničeho. On jen ukázal ideál – Království Boží – o které máme usilovat a ve velkých rysech naznačoval cesty, kterými se máme za ním bráti. Smysl jeho učení je tichost, pokora, nevinnost dětství a láska.

Je pravda, jak tvrdí mnozí, že v přírodě žije jeden tvor z druhého: býložravec z rostliny, masožravec a člověk z býložravce, Je–li tento způsob výživy přirozený u zvířete, které nemůže nic jiného dělat, než k čemu bylo od přírody uzpůsobeno, pak rozhodně nutno se opřít proti této domněnce u člověka, neboť člověku jsou dány všechny možnosti. On může požívat i rostlin, i plodů, i masa, člověk může si svou potravu volit úplně samostatně a libovolně. Skutečně to lidé i dělají. Ti, kteří znají jen své tělo a uznávají možnost vývoje jen na hmotném podkladě, jedí maso, radí k požívání masa a když ho nemají, tedy aspoň nepřestávají po něm toužiti. Kteří však v sobě cítí synovství Boží, o kterém tak často mluvíval Kristus, ti usilují o dosažení království Božího tu na zemi a přiznávají jen jedinou možnost vývoje a to v oblasti duchovní. Kdo chce žíti a růsti duchovně, pro toho je velice důležitou pomůckou na této cestě – vzdáti se požívání masa. Kdo usiluje o věčný mír mezi národy, musí se vzdáti masa, poněvadž není možno si představit pokolení lidské, rozpalované požíváním masa, že by se někdy mohlo vzdáti své výbojnosti a panovačnosti.

Zkrátka, kdo chce nastoupiti cestu k duchovní obrodě – a to je jedině bezpečná cesta, která nás může vysvobodit ze všech těch útrap a hrůz, ve kterých žijeme – ten najde pomoc téměř nevyhnutelnou ve – vegetarismu. Výživa rostlinná je tedy neocenitelným pomocníkem na cestě ke slunci Ducha.

 (nepatrně redakčně kráceno)

 

Kam dál?  http://www.eticke-vegetarianstvi.cz/vegetarianstvi/vsem-pratelum-soucitu-aneb-duchovni-pohled-na-vegetarianstvi-223/