Beran Kazimír - příběh, který je třeba číst srdcem

TIP: blog o veganství v ruštině: vegan-ru.cz



 

Před lety jsem žil na venkově, v malém domku uprostřed velké ovocné zahrady, společně s mnoha zvířaty - ovcemi, psy, kočkami a mnoha ptáky. Všechna zvířata žila ve vzájemném přátelství.

   
Kolem naší zahrady chodíval jeden ovčák se stádem ovcí. Myslel si, že má zlého a útočného berana, jelikož stále útočil na stádo. Protože se ovčákovi
společný život zvířat v naší zahradě líbil, zazvonil jednoho dne u mne a zeptal se, zda by na nějakou dobu mohl dát berana k nám do zahrady, protože ho ve stádu již nemohl mít. Byl jsem pro.
   
Když ovčák berana přivedl, bil ho. Řekl mi, abych měl stále u sebe ostré podávky, abych mohl beranovi útoky odrazit.
Hned první den, který beran strávil se zvířaty v zahradě, začal hned na všechny útočit. Byl poměrně velký, větší než ovčáčtí psi, kteří v zahradě také bydleli. Pokusil se na každého - na člověka i na zvíře - zaútočit, sklonil hlavu a všem ukazoval své tlusté čelo. Když ho proto ale nikdo neokřiknul a zvířata ho jen zcela klidně pozorovala, postupně útoků zanechal. Zvědavě začal očichávat lidi i zvířata a brzy se spřátelil se všemi.
   
Když uplynul týden, začaly ho děti, které pravidelně navštěvovaly zvířata a hrály si s nimi, učit dovedným kouskům. Například utrhnout jablko a přinést ho. Také mu daly jméno Kazimír. A tak se brzy stal členem zvířecí rodiny a také člověk se stal jeho přítelem. Společně se třemi ovčáckými psy střežil zahradu, zvířata a také mě, a za nic na světě se hlídání nechtěl vzdát. Když byl někdo u zahradní branky, běžel Kazimír, o hlavu větší než ovčáčtí psi, ke dveřím, a když se mu návštěva líbila, uhnul na stranu, když se mu však nelíbila, postavil se do cesty a podupával nohou. To se ale stávalo jen zřídkakdy.
   
Tak žil Kazimír šťastně s námi se všemi. Ovčák, který občas šel kolem, byl velmi překvapen tou nenadálou změnou "zlého zvířete", jeho šikovností - jak uměl trhat jablka a přinášet je, jak běhal na zadních nohách a na zavolání "dávej pozor" - hlídal se psy zahradu. Také jméno Kazimír ovčák ocenil.
   
Bohužel však měl Kazimír tak pěkný život jenom jedno léto. Když byl dost velký, prodal ovčák Kazimíra řeznickému mistru v důchodu.
Řezník házel již dlouho okem po nádherném beranovi a v myšlenkách odvažoval jeho stehna. Proto selhaly také všechny moje nesčet-
né a intenzivní pokusy odkoupit Kazimíra. Řezníkovi totiž nešlo ani tolik o peníze, jako o zážitek důchodce ještě jednou vykonat svou práci, tak jak to ve svém povolání často dělal. Nedalo se tedy nic dělat. Ten den, kdy chtěl řezník berana odvést na jatka, přišel do zahrady s tlustým provazem, aby Kazimíra spoutal. A to bylo po dlouhé době poprvé, kdy Kazimír dupal nohou, sklonil hlavu a jiskřil očima.
Než řezník přišel, mluvil jsem s Kazimírem - tak těžko mi bylo a stěží jsem potlačoval slzy: "Kazimíre, je mi líto, ale nemohl jsem tomu
zabránit, abys odsud byl odveden, ale já půjdu s tebou a doprovodím tě, abys neměl strach."
   
Řezník ho chtěl chytit a spoutat. Podíval jsem se mu do očí a řekl jsem: "Odložte provazy. Když Kazimíra zavolám, půjde se mnou."
Tak se také stalo. Jelikož jsme často spolu s mojí dodávkou vozili seno, nastoupil Kazimír dobrovolně do auta, i když tušil, že je to jiná
jízda, protože cítil řezníka.
   
Když potom řezník během jízdy začal mluvit o Kazimírových tlustých stehnech, a sám se plácal do svých, prosil jsem ho: "Kazimír mi přirostl k srdci, je mým přítelem, respektujte to prosím a nehovořte před mým přítelem o těchto věcech."  Když jsme dojeli k hroznému cíli, museli jsme jít ještě přes jednu malou louku, až na místo porážky. Řezník chtěl Kazimíra spoutat silným provazem, ale já ho zadržel: "Kazimír půjde se nou a půjde bez pout."  V Kazimírových očích byl strach. Pevně jsem ho objal a přitiskl k sobě a něco jsem mu pošeptal do ucha. Po malém rozhovoru Kazimír společně se mnou vystoupil z auta. Cítil nyní krev z jatek a tak se to velké nádherné
zvíře přimklo ještě těsněji ke mně. Musel jsem se hodně ovládat, abych jednoduše neutekl.
Tak jsme šli bok po boku a řezník se divil, když viděl, jak spolu oba jdeme a hovoříme.
   
Když jsme stáli v malém domku na jatkách, byl řezník dost rozčílen. Musel nyní Kazimíra povalit na zem, aby ho mohl porazit a tak mu chtěl nyní konečně zavázat nohy. Opět jsem mu řekl: "Kazimír nebude spoután, on sám si lehne na zem."  Kontakt s Kazimírovýma očima nebyl přerušen a já jsem se slzami v očích prosil to přenádherné zvíře, aby se položilo. A Kazimír se položil na zem před řezníka, který držel v ruce nůž.
   
Poklekl jsem k němu a co nejpevněji jsem ho obejmul. Vyndal jsem pár jeho oblíbených červených jablíček z tašky a dal jsem mu je na rozloučenou.
   
Pokora zvířete mne naprosto přemohla. Kazimír v mém objetí, zavřel před šermujícím řezníkem oči, a já jsem ho pevně držel, dokud ta hrozná procedura nebyla za námi.
   
Nyní jsem však již nemohl a mrtvého Kazimíra jsem pustil. A přesně v tom okamžiku, když jsem byl tak smutný a bez naděje a to zkrvavené tělo nádherného zvířete leželo bez hnutí na zemi a řezník si brousil nůž, tu jsem měl pocit, jako by do mne někdo šťouchnul čenichem a řekl: "Pojď, nebuď smutný, odejdeme nyní zase spolu pryč."  Vstal jsem, jen pryč od toho hrozného místa. A když jsem šel přes malou louku, měl jsem pocit, že Kazimír běží neviditelně, ale citelně, kousíček vedle mne. A právě v tom okamžiku jsem viděl na protější louce u malého potoka stát jiného nádherného berana ve vysoké trávě. Široko daleko nebyl žádný ovčák ani stádo. Obrátil ke mně hlavu a hlasitě zamečel, jako by mi chtěl Kazimír dát přes svého viditelného přítele znamení.
   
Několik dní po této příhodě ke mně přišel řezník a řekl, že něco takového ještě nezažil. Z dojetí měl v očích slzy a ptal se mne na to, co ho před tím nikdy nezajímalo: Zda věřím, že zvířata mají duši a jestli prý existuje život po smrti a na mnoho jiného......
 
 
   
   Děkujeme Renatě N. a přátelům z německého Würzburgu za překlad a povolení ke zveřejnění tohoto textu.