Počátkem léta roku 2009 jsem měl tu čest navštívit v jednom starém vršovickém bytě téměř devadesátiletého úctyhodného pána. Tento muž, mimo jiné úžasný básník, mi vyprávěl o svém osobním setkání s významným českým hudebním skladatelem, pedagogem a spisovatelem Josefem Bohuslavem Foersterem. Ten mu s plnou vážností vypravoval příběh, který je zaznamenán i knižně:
Vážený pan Foerster, člověk ušlechtilých mravů, obdařený velikým talentem a silným charisma, procházel se podél sázavského břehu.
Byl zamyšlen a šel si svým tempem. V to si všiml, že se v řece něco pohybuje. Zjistil, že je to ryba větších rozměrů. Ryba plula velmi blízko břehu a vždy, když skladatel zrychlil krok, ryba zrychlila také. A naopak, když zpomalil, i ryba plula pomaleji. Po té jej napadlo se zastavit - a vida - ryba se zastavila také. Když se toto opakovalo vícekrát po sobě, zkusil se pan Foerster přiblížit až k samotné vodě.
Jaké však bylo jeho překvapení, když se ho ryba nezalekla, ale naopak plula směrem k němu a navíc ještě zůstala s hlavou na hladině, s očima dívajícíma se do jeho očí. V tom si pán všiml, že ryba má v ústech zaseknutý háček s přetrženým rybářským vlascem. V údivu ji vzal do rukou, opatrně ji z úst vylmul předmět bolesti, rybu pohladil a pustil do řeky.
Ryba, která měla s jedním člověkem negativní zážitek, cítila, že tento jiný člověk jí může naopak pomoci, protože sama si háček vyndat nemohla. Snad alespoň trochu změní tento malý velký příběh náš pohled na říši zvířat. Při dobré vůli by i ve vztahu k životu ve vodě mohlo být lecos změněno, protože kde je vůle, tam je i cesta. I ryby totiž cítí bolest a nechtějí skončit na našem talíři. Je to na nás.
-ze-