Vzkaz všem přátelům soucitu -aneb- duchovní pohled na vegetariánství

TIP: blog o veganství v ruštině: vegan-ru.cz



 

Vážení přátelé soucitu,
 
byl jsem požádán, abych se pokusil pro tyto stránky pojednat o vztahu etických hodnot k tomu, co požíváme, z pohledu idealismu, spirituality, duchovna, náboženství, a to pokud možno výstižně a stručně. Doufám, že se mi to alespoň trochu podaří.


Pro vás, kdo jste vegany, vegetariány či jinými -ány, může být střízlivý pohled na tuto problematiku nečekaným prohloubením. Nejprve nutno říci, že si velice vážím každého materialisty, který zaujme tento soucitný postoj proto, aby co nejvíce omezil utrpení jiných bytostí a aby tak prospěl očištění a pozitivnímu vývoji života jako celku. V tomto postoji je již pro mně realizován duchovní aspekt, jakkoliv si dotyčný třeba myslí, že "náboženství je opium lidstva". Přes kvalitu tohoto postoje však bohužel materialismus začíná a končí u těla, zatímco idealismus teoreticky nabízí promýšlení možností neskonale hlubších a širších, životu proto prospěšnějších.
 
Řekněme si ale hned zkraje - jde o víru. Jde o víru, jako jde o víru u všeho, co přijímáme jako skutečné. Materialismus je také vírou, nemající důkazy pro odhalení podstaty existence. Idealismus je, ačkoliv mnozí spiritualisté budou tvrdit opak, neposkytuje, alespoň v "polopatické" verzi, také. Rozdíl je ovšem v pojmech víry a důvěry. Zatímco konkrétní vírou člověk přijímá, že věci jsou přesně tak a tak, důvěra znamená, že se otevíráme možnosti dokonalé hlubiny bytí, že jí klademe co nejméně překážek, že doufáme v možnost dokonalosti podstaty a tedy i ve smysl směřování k ní právě rozvojem etického vztahu ke všemu kolem nás i v nás. Zkusíme-li tedy přijmout tento postoj důvěry bez zaujatosti, může nám zkoumání postojů různých spiritualit k této otázce přinést mnohou inspiraci.
 
Samozřejmě, jednotlivé proudy duchovního myšlení, které se vyvíjelo v intencích místní kultury, mentality či úrovně racionální vyspělosti, na svých cestách kromě netušených objevů přineslo také tápání, omyly, stagnace, škody. Přesto ale lze ve veliké různosti často bizardních forem spatřovat cosi jako nit univerzální reality, vinoucí se všemi těmi dějinnými světy a formami mentality. Citlivé přidržování se této niti nám může posloužit v rozvoji pozitivně-kritického myšlení, umožňujícího odfiltrovat nánosy fantazií a pod nimi najít skutečnou inspiraci hlubší povahy.


 
Princip oběti - cesta k celistvosti


Toto slovo, tedy "oběť", bych raději vůbec nepoužil. V naší mentalitě má jakýsi chmurný, bolestivý a jaksi pohansky hrubý přídech, zavánějící jakýmsi primitivním temným okultnem. Pokud jde o reálný náboženský smysl, opak je pravdou, ale jelikož slovo oběť je všemi těmito cestami používáno, nezbývá mi, než pro srozumitelnost u něj zůstat. Tento pojem je totiž naprosto klíčový jak k chápání duchovní cesty, tak k jejím důsledkům na prohloubení vztahu k jiným živým bytostem, či dokonce realizaci očistného, osvobozujícího přínosu pro tyto bytosti.


Podíváme-li se na mentálně - duchovní vývoj lidstva, vidíme, jak se princip i formy teoretického chápání i praktické realizace této ideje kvalitativně vyvíjely. Z dostupných informací či vědeckých dedukcí vidíme, že v hrubých dobách stálého boje o přežití byla sice hrubá pojetí i způsoby, zároveň ale všude v dějinách jsou neklamné známky hluboké schopnosti soucitu v lidském nitru. Již u pračlověka, donedávna považovaného za dosti barbarského, bylo objeveno, že pohřbíval své mrtvé se spostou květin a že se staral o své nemocné a staré.

Již tam jistě docházelo k rozvoji kultů oběti, v té době ovšem z našeho pohledu skutečně drsné, nikoliv záměrně kruté, již tam se rozvíjela myšlenka, že chce-li člověk od hlubších sil bytí zlepšení svého osudu, měl by za to také něco dát, něco sobě drahého obětovat. V logice této myšlenky, tehdy ovšem ještě díky drsnosti doby opravdu hrubě kalulující, docházelo i na oběti lidské, nikoliv z krutosti, nýbrž ze zoufalství, tehdejší člověk vskutku neměl záruku přežití na jediný příští den.. Zajímavý je také přístup pralesních kmenů, stejný od pradávna do současnosti, kdy zvířata, která musí nevyhnutelně sníst, aby nezemřel hlady, obětující přesvědčuje s velkým citem za zpěvu písní, že jim vůbec nechce ublížit , že je jen potřebuje sníst, a jim tím zároveň umožní přechod za jejich předky do jiného, lepšího světa... Podobné eticky silné obřady se provádějí i u kácení stromu, jehož se účastní celý kmen.. Jak příznačné, že těmto národům říkáme "primitivní"?


Ale zpět k dějinám naší civilizace -
jak se schopnosti materiálního zaopatření člověka zlepšovaly, docházelo samozřejmě i k vývoji spirituality a principu oběti v ní. Příroda, tedy nadlidská či nelidská síla měla nad člověkem stále totální nadvládu a byla tedy v jeho spiritualitě zosobněna převážně v podobě mocenských, vládnoucích božstev. Myšlenka, že je třeba cosi dát, obětovat tomuto nepostižitelnému celku, měla jednak nesporně složku ziskuchtivou, tedy snahu co nejvíce pro sebe tímto počínáním získat a ochránit se před všudypřítomným nebezpečím, zároveň však se rozvíjí i složka hodnotová, tedy vnitřní pocit spokojenosti a důstojnosti člověka, že tak vchází v osobní vztah s oním přesahujícím celkem, že je jeho účastníkem a podílníkem. V dalším běhu dějin a vývoje racionality se přirozeně vyvíjejí obě tyto složky principu oběti.

Pro názornost a konečně pochopení, jaký má tento historický exkurs význam pro prohloubení našich etických postojů, si tento vývoj ukažme na dvou cestách spirituality, které tuto praxi rozvinuly nejvíce - na žido-křesťanském monoteismu a na indické filosofii a spiritualitě, nesprávně nazývané hinduismus:


Starozákonní spiritualita je principem oběti přímo prodchnuta, principy jsou složité a přísné, a nutno říci hrubé, odpovídající tehdejší úrovni života. Oběti zvířat, která byla denně zcela přirozeně zabíjena pro obživu, byly samozřejmě na denním pořádku. Než však zavrhneme něco, co se nám jeví barbarské, pokusme se pochopit smysl: Již tehdy byly tyto oběti definovány nikoliv jako snahy uchlácholit zuřivá přírodní božstva, nýbrž jako snahy očistit se od hříchu. Dochází již k pokroku v rozvoji čehosi, co nazýváme svědomím, a tehdejší člověk získává pocit, že již svou existencí je účasten jakéhosi negativního jednání, tedy hříchu, přinášejícího další rozvoj negativních důsledků. V tom již můžeme spatřovat předobraz našeho současného etického vědomí, tedy vědomí toho, že náš život na této zemi je neoddělitelně spjat s destruktivním působením, které můžeme etickým přístupem pouze minimalizovat.

Žádný jedinec se zde ale nemůže vymanit ze souvislostí definujících, že abychom žili a tvořili byť jen ty nejpotřebnější potřeby pro život, musíme něco ničit, musíme žít na úkor něčeho a někoho jiného. Tedy již ve starozákonní době bylo toto mlhavé podvědomí /a to zajisté ne pouze v této kultuře/ částečně kultivováno, byť pro nás dnes již přežilým, tehdy však zcela upřímným a době bohužel adekvátním způsobem. Snaha zbavit se hříchu obětí pro vyšší celek je tedy tou nití univerzální reality v tehdejší době.


Jednoznačný kvalitativní, průběžný vývoj této myšlenky pak korunuje na starozákonní náboženství navazující křesťanství. Jím dochází dokonce ke kvalitativnímu zvratu. Ježíš sice neneguje do té doby vládnoucí a již notně zkostnatělou a zdeformovanou náboženskou formu, navazuje na ni s uznáním, aby nerozvrátil mysl lidí a zachoval kontinuitu, ale zároveň přináší naprostý zvrat, skokový rozvoj pojetí etického myšlení. Pro zachování této kontinuity se sice účastní dosavadních obětních forem, pojídá ještě se svými následovníky beránka jako do té doby obvyklý rituální pokrm, zároveň však ustanovuje zcela jiný, nový řád věcí, tedy oběť duchovního vědomí a skrze něj i oběť ne někoho druhého, nýbrž oběť sebe sama, která již není zhmotněna ve formě zvířete, nýbrž ve "veganské" formě chleba a vína. Tím je stará a přežilá duchovní praxe, snažící se obětí odstranit negativní překážky mezi živými bytostmi a podstatou bytí, nahrazena a rozvinuta novou, pokročilejší, čistou, uvědomělou, nenásilnou, jakkoliv Ježíš za ní zaplatil vlastní krví.

Následovníci této "nové smlouvy" se již nemusí účastnit temné minulosti, naopak mohou být účastni oběti, která spojuje část s celkem, člověka s Bohem, Láskou, a uvědomělým sebedarováním. Zde tedy vidíme skutečnost paralelní k naší touze po "veganském ráji", tedy k naší tendenci obětovat své dřívější návyky a také třeba problémy vyplývající z našeho nelehkého uplatňování tohoto přístupu ve všedním životě v zájmu toho, aby bylo co nejméně utrpení, aby bylo co nejvíce světla nejen pro zvířata, ale pro celek života jako takový.


Ale i na zvířata tento vývoj etického smýšlení v té době dopadal - již apoštol Pavel ve svých dopisech korintským řeší napětí, spor mezi tehdejšími masojedlíky a vegetariány /..a být vegetariánem v době před dvěma tisíci lety nejspíš nebylo tak snadné, jako dnes/. Nesnaží se ale vyvýšit jednu skupinu nad druhou, snaží se dosáhnout smíru či tolerance, aby předešel zlu ještě většímu, nenávisti a pýše. Je tedy zřejmé, že již v tehdejší době obecného nedostatku potravin, kdy pro pastevce bylo pojídání jejich zvířat sebezáchovnou nezbytností, bylo právě duchovní uvědomění, že vše živé má "společnou duši", základem pro tak zásadní změnu životního postoje.

V této době rozvíjejícího se duchovně-filosofického myšlení dochází ke snaze definovat podstatu života každého jedince. Ta je postupně stále více spatřována v ideji duchovního principu, duše, kvalitativně zcela odlišné od těla, které je spatřováno jako proměnlivá a relativní, tedy konečná forma, tvořící "schránku" transcendentální, tedy věčné, duše. Jak je zcela zřetelně vyjádřeno Ježíšovým učením, spása pak znamená osvobození této duše od vazby k hmotnému relativismu poté, co ona schránka zákonitě zanikne. Je tedy zřejmé, že  část tehdejší populace již přiznávala tuto duši nejen člověku, ale i zvířatům a dalším životním formám, což bylo samozřejmě příčinou vleklých sporů s tehdejší náboženskou doktrinou a dalšími vrstvami populace méně soucitného smýšlení, což ostatně v jisté formě trvá dodnes.
 
 
Indie - pravlast filosofie soucítění
 
Tento rozvoj racionality, směřující ke stále hlubším otázkám po podstatě života a tím i ke snaze zahrnout tímto poznáním celek živých bytostí, nedospěl v žádném jiném náboženství či filosofickém proudu starověku či novověku tak daleko, jako v indické filosofii. Ne vždy však pro nás zcela zřetelně, neboť ji vždy navenek vidíme promísenu s mytologií, což může být velmi matoucí a pro laika těžko rozlišitelné. Avšak princip jadžni, tedy oběti, je však maximálně rozvinut v obou aspektech a tvoří základní princip osvobozujícího procesu pro živé bytosti.


Pravděpodobně stejný scénář, jako v jiných kulturách, se odehrával na indickém subkontinentu - nejprve zde byla fragmentovaná plejáda zástupných božstev, personifikujících kosmické síly, ovlivňující život. Prvotní duchovnost měla zřejmě opět za cíl naklonit si tyto síly k prospěchu, ochraně, úspěchu vlastního života. Takový je ještě svět vznikajících Véd, kdy systém obětních darů a úkonů měl zajistit především prosperitu v tomto životě. Rozvojem úvah o funkci života a světa však Indie dochází k logickému závěru nutnosti sřetězení životních zkušeností, tedy k "převtělování duší", reinkarnaci, která je opět logick y podmíněna kvalitou jednání v jednotlivých životech, plodící kvalitativně různé následky, tedy "karmou". Touha po lepším životě, tentokrát již i tom dalším a dalším, byla jistě motivem rozvinutí védského rituálního, obětního systému, který měl umožnit stále kvalitativně lepší zrození v dalším životě, nejlépe v mimozemských sférách jiných kosmických dimenzí.

Tento charakter převládající ziskuchtivosti je však s rozvíjející se logikou poznání vyvažován a postupně až nahrazován potřebou dosažení vysvobození z celého světského koloběhu omezených relativních zisků a nekonečného kolotání omezených životů, podmíněných neustálé destrukci a zmaru. Potřeba spásy, vycházející z poznání, že i jakýkoliv sebelepší lidský život je stále podmíněn destrukcí životních forem jiných, se tak stává stejným výsledkem kultivace etického myšlení, jako pravděpodobně o dost později i v jiných kulturách.


A v čem spočívá onen mimořádný etický přínos indické filosofie a spirituality? Tato filosofie jako první shledává kvalitativně stejnou, tedy transcendentální duši ve všech životních formách. Proto Indie jako první zakotvuje ahinsu, tedy neubližování, jako základní prvek etického postoje a tedy duchovní praxe. Z tohoto imperativu pochází první a zdá se jediné masové rozšíření vegetariánského principu v dějinách lidstva.

Na zvíře není pohlíženo jen s jakýmsi soucitem, lítostí vedoucí k jisté sympatii - jak stanoví základní spis indické filosofie, Bhagavadgíta, ve zvířeti moudrý, rozlišující mezi vnější tělesnou formou a oživujícím principem - duší - skutečně spatřuje sebe sama, tedy totéž, co v sobě. Ubližování živým bytostem pak plodí velmi negativní reakce, zpětně v průběhu času dopadající na jejich původce a předurčující jeho budoucnost. Zároveň však nejde jen o subjektivní snahu vyhnout se negativním následkům - tato filosofie vede k rozšíření subjektivního vědomí na úroveň vědomí sounáležitosti se vším bytím, pro které je etický postoj k lidem, zvířatům, rostlinám i zdánlivě neživé přírodě postojem základním.


Spásy, vysvobození z koloběhu relativních kosmických životů, stojících nezměnitelně na ovládání a vykořisťování, ne-li přímo destrukci životů jiných, jak tento stav popisuje i dnešní evoluční biologie, se pak dosahuje právě aplikací obětního procesu, pro nějž je etický postoj primárním předpokladem. Současný stav, kdy vědomí se stotožňuje s pomíjející a proměnlivou tělěsnou formou a spočívá v temném vesmíru fragmentovaných entit, rvoucích se mezi sebou o životní prostor a požírajících jedna druhou, spatřuje indická filosofie jako stav porušení, vydělení se z podstatné dokonalé transcendentální jednoty, poklesu do sebestředné entity, zastřené nevědomostí.

Jelikož jde o postoj v tomto sledu myšlenek racionálně zcela logický, dospěla k podobnému závěru snad všechna další náboženství, byť ve zcela jiných obrazech a mentálních pojetích. Bohužel, žádný tento systém nepodává dosti přesvědčivé vysvětlení, proč k tomuto "pádu z ráje" dochází, avšak podobně vypadá nalézaná cesta, jak se z tohoto poklesu vysvobodit - a tou je právě cesta oběti. Ta v podstatě znamená, že člověk se své poutající sebestřednosti, svého zastření nevěděním, může zbavit jedině postupným vzdáváním se konkrétních vazeb, poutajících ho v tomto vzorci, a to procesem, který si nevymýšlí sám, nýbrž který přijímá jako "nabízenou ruku absolutna", tedy jako zjevený absolutnem prostřednictvím hluboce realizujících učitelů, inkarnací a posvátných textů.

Takovéto nalezení a realizování optimálního postupu pak má zajistit, že se člověk postupně očišťuje a zkvalitňuje, avšak nejen sám, ale působí tím pozitivně na všechno živé ve svém okolí. Touto stále hlubší neúčastí na negativních vazbách kosmického vykořisťování /zde bych připoměl totožnost se snahou veganů vyprostit se z vazeb působících utrpení jiným tvorům/ se stává způsobilým, aby mohl být  Absolutnem - Bohem vysvobozen z opětovných návratů do tvrdě konkurenčního prostředí hmotného vesmíru. Sjednocení s transcendentální podstatou je pak chápáno jako završení čisté kvality, která je sat-čit-ánanda, tedy bytím, vědomím a blažeností.
 
Ale co to znamená pro nás, co si z toho vzít pro prohloubení našich snah o život bez násilí? Zůstaňme ještě chvilku u indického vzoru. Pro správného Inda není základem pouze to, že jeho pokrm je vegetariánský. Rostliny jsou také oživeny átmanem, tedy duší, a jejich zabíjení a pojídání by mělo také karmické následky. Jelikož však je zřejmé, že jisté minimum člověk jíst musí, slouží obětní proces k tomu, aby nezbytné požívání rostlin bylo zbaveno karmických důsledků. Karmické důsledky zabíjení zvířat pro indickou filosofii nevznikají pouze tím, že je zvířeti způsobeno utrpení, ale také tím, že je duši v této tělesné formě násilně přerušena možnost absolvovat celou přirozenou zkušenost této formy, a musí se tak proto do této formy zrodit znovu, zatímco v případě přirozeného úmrtí pokračuje do vyšších životních forem, třeba do formy lidské.

Totéž by pro Inda hrozilo i u rostlin,  avšak proto je zde autoritativně zjevený obětní proces, který zabití nezbytného množství rostlinných forem legalizuje, osvobozuje ho od karmických důsledků a nadto, a to je třeba zdůraznit, pro Indy umožňuje příslušným "duším v rostlinném těle" postup přímo do rozhodující a pro dosažení spásy či vysvobození zásadní lidské podoby.
Tento obětní proces, mající ducha vysvobodit z připoutání k egocentrickému, tedy sobeckému systému, v Indii metodicky zpracovává joga,/ tedy skutečná joga, ne tělocvičné paskvily, které vytváříme u nás na západě/. Obětní proces, kdy se obětují vegetariánské potraviny jakožto zástupné předměty, zahrnující obrovské zřetězení kosmických souvislostí, jichž jsou výsledkem, realizuje bhaktijoga, tedy cesta rozvoje Lásky, kdy konající, který se sebeukazňuje a očišťuje základními pricipy duchovní etiky, obětuje autorizovaným způsobem všechnu svou potravu, čímž celý proces zvědomuje a vzdává se silného sobeckého sklonu, který se rozvíjí při přípravě jídla. Absolutno - Bůh, pokud jsou správně naplněny základní parametry, ve svém osobním aspektu tyto zástupné "obětiny" dle védských písem přijímá.

Tím dochází k mnohačetnému účinku: konjící a kosmické souvislosti, reprezentované oním pokrmem, se dostávají na transcendetální úroveň, což je obnovením přerušeného vztahu s absolutní podstatou. To je spásný přínos, který se zároveň rozlévá drahami zahrnutých souvislostí do materiálního vesmíru všem v těchto souvislostech propojeným bytostem, pro které je tak vykonáno neskonale více, než pouhou záchranou těla v případě neduchovního vegetariánství . Zároveň je ono vlastní jídlo zbaveno karmických souvislostí, což znamená, že kdo je potom požívá, nepodléhá negativním reakcím, zahrnujícím destrukci, nezbytnou pro získání a přípravu tohoto pokrmu, a destrukci, způsobenou vzedmutím poživačné mentality v lidské mysli.. Naopak ti, kdo takto očištěné jídlo požívají, se jím postupně duchovně, mentálně i fyzicky očišťují a uzdravují.
 
Pravověrný Ind, věřící v tyto souvislosti, by nikdy nesnědl byť vegetariánské jídlo, které nebylo předem obětováno. V Bhagavadítě Božská osobnost říká: "kdo požívá pokrm, který nebyl předem obětován, jí pouze hřích". Taktéž v křesťanství Kristus říká: "kdo nebude jíst mé tělo, nebude mít v sobě život". Během poslední večeře bere Kristus chléb a víno, skrze sebe sama je obětuje - proměňuje a opět s těmito slovy rozdává všem společníkům. Dodnes je eucharistie, tedy požívání proměněného, transcendovaného pokrmu Kristova těla v chléb, ústřední částí mešního obřadu.
 
 
Konečně k závěru ...
 
Naposledy si, v trestuhodném a jistě hrubě zkreslujícím zjednodušení, zopakujme princip celé etické myšlenky až k absolutní hloubce, a poté se nakonec pokusme vyvodit praktický závěr, realizovatelný každým, kdo chce svůj etický postoj prohloubit o tyto dimenze:


Pro názornost použijme opět biblického příměru: Na absolutní rovině bytí, reprezentované Bohem, projeví duchovní entita, jež je jeho součástí, reprezentovaná Adamem-Evou, touhu poznat duální realitu, tedy zkušenost dobra a zla, ačkoliv je varována, že to přinese negativní následky. Proto požívá pokrm - jablko, symbolizující svět této duality, a přichází tak konkrétně do sepětí s touto jednotu porušující realitou. Následkem toho je skutečnost změny - musí opustit dosavadní neduální úroveň a "sestoupit" do světa duální relativity, která nejen znamená okamžitou proměnu tohoto Adama-Evy v bytost již zcela rozdělenou a podléhající nevědomosti, ale též znamená vstup do nesmírně drsných kosmických podmínek, v nichž již platí dravý egocentrický princip požírání jedné entity druhou, tedy stav totální fragmentace a totální násilné konkurence.

Přestože si v této realitě udržuje v nitru zbytek etické hierarchie hodnot, který postupně během své materiální evoluce dle možností rozvíjí, není pro panující nevědomost a hrubost existence schopna se sama vysvobodit, spasit, dostat na původní, neduální a čistou úroveň. Proto musí přijít princip z absolutna, spasitel, tedy Kristus, aby za součinnosti podmíněné bytosti podstatné vysvobození svou vlastní obětí provedl. Tím se završuje vývoj etického principu v hmotném světě, když se završí mentální evoluce postupným oprošťováním od sobeckého principu přes soucit s jinými bytostmi až po pochopení jednoty s celým podmíněným bytím, což  nakonec umožňuje i uvědomění si své skutečnosti jako nedílné "části" absolutna - Boha.


V Indii nezávisle promýšlený, avšak v podstatě tentýž princip nabyl filosofičtější podoby: Jelikož absolutno je vpravdě absolutní, musí obsahovat i "oblast" relativity, tedy možnost světa tvořeného téměř zcela odvědomělou hmotou /jakkoliv je tato "hmota" jen jistým kvalitativním zformováním nehmotna/, která se v temnotě postupně probouzí k vědomí a prochází relativním děním, tedy procesem materiální a mentální evoluce. Pokud se átman, tedy čistý duch, dostane do styku s "jablkem" kvalit hmotné přírody /guny sattva, radžas, tamas, tedy kvality dobra, vášně a nevědomosti/, dochází k jeho podmínění /"vyhnání z ráje"/ relativním, duálním, materiálním kosmem, kde se posléze ztotožňuje s tělesnými tvary evolučního vývoje a prožívá jeho zkušenosti ve všech formách, dokud nepřijde spása v podobě duchovního poznání, přinášeného inkarnacemi Boha do materiální reality.

Pak začne átman pod tímto vedením pomocí rozvoje poznávání svých souvislostí s ostatními bytostmi a životem vůbec, pomocí obětního procesu, který je praktickou realizací tohoto znovuobjevovaného sjednocení, opět směřovat k nejčistším životním kvalitám a k vysvobození z podmíněnosti vůbec.

Vegetariánství, veganství atd. jsou v tomto pohledu jistými důležitými body na cestě, která však jimi nekončí, ba právě naopak. Obětní proces, tedy proces etické sebekultivace sebeovládáním k čistší uspořádanosti, není v indickém pojetí jen jakousi "platbou za spásu" ve smyslu pozemského handlu....Vrcholem tohoto etického zrání je oběť, která již není žádnou obětí, nýbrž DAREM, zcela nezávislým na odměně, zisku, výhodě.... Teprve zde, kde pouze dává z radosti, obdivu k podivuhodnosti bytí a možnosti vztahu, sdílení, je bytost svobodná, čistá, s Bohem rovnoprávná, důstojná... Takový je i princip bhaktijogy, zahrnující stadia od nejzištnější formy, hledající vlastní zisk a záchranu, až po tuto zcela osvobozenou a skutečnou Lásku, v níž se naplňují a završují veškeré etické hodnoty tvorstva, objevované během hodnotového vývoje.
 

 
A konečně naše vlastní praxe.....
 
Samozřejmě, pokud nejsme přímo věřící té či oné, nebo jiné podobně směřující skupiny, můžeme tato duchovní či náboženská pojetí brát více či méně symbolicky. Je však typické, že  za lidskou fantazií, vytvářející nepřeberné množství individuálních mentálních modelů, se zatím vždy ukázalo něco reálného, co tyto symbolické fantazie podněcovalo. Tato inspirace by nám tedy měla sloužit k dalšímu stále více objektivizujícímu poznání. Měli bychom vzít vážně, že po vzdání se brutální obživy jinými tvory můžeme udělat ještě více postupnou změnou, rozvojem svého smýšlení a v otázce jídla dalším obohacením v chápání jeho souvislostí se světem a rozvinutím přístupu k němu.


Zajisté, v konkrétních náboženstvích zduchovňující proces provádějí pro to údajně kvalifikovaní kněží a učitelé, nebo konkrétní věřící pro to příslušnými autorizovanými způsoby, obřady, mantrami atd. Avšak i pro člověka v podobný smysl doufajícího, avšak neparticipujícího na žádné konkrétní náboženské cestě, je zde zajisté možnost, jak tento přístup k nesmírně komplexnímu produktu souvislostí, který nazýváme "jídlo", od pouhého veganství duchovně zdokonalit.


Řekněme si, co se děje při přípravě jídla : Na fyzikální rovině dochází k mísení mnoha ingrediencí, z nichž každá má své konkrétní souvislosti se životem, se svým vznikem. Všechny tyto souvislosti se v bodě "vaření" protínají, zhodnocují do výsledného tvaru, který zpětně zhodnocuje /nebo znehodnocuje/ tyto souvislosti, které jsou průběžnými osudy nesčetných bytostí. Na této transformaci se zároveň podílejí všechny základní kosmické živly. Jde tedy o závažný počin na vysokém stupni komplexity. A co se děje v lidské mysli? Tam většinou, pokud není mysl právě obětním procesem zvědoměna a kultivivána, probíhá intenzifikace egocentrického, sobeckého, živočišného pocitu těšení se na požitek, podnícený do jisté míry pocitem hladu. Tyto pocity zatemňují mysl, zužují její vnímavost k celku na tyto sílící prožitky subjektivního uspokojení.

Pokud to probíhá takhle, je to pád do nevědomosti, do živočišné říše, je to primitivizace lidského ducha. Je to podobné, jako při souloži, kterou se kdekdo alibisticky snaží vyhlašovat za duchovní akt, přestože při vyvrcholení není běžný člověk schopen vnímat a uvědomovat si vůbec nic jiného, než vlastní intenzivní pocit tělesné slasti, a to až do té míry, že ztrácí kontrolu a vědomí světa, což není "duchovní vyvanutí", nýbrž totální podlehnutí chemické droze přírody, která tímto fyzickým požitkem motivuje živočichy k páření. Je to totální nevědomost. Podobně, byť v méně intenzivní míře, se chová mysl v nekultivované sobeckosti požitku z jídla.
 
Jistým podstatným povýšením je, vaříme-li s myšlenkou nasytit a potěšit druhé. To je již mnohem hlubší kvalita. Avšak dalším kvalitativním skokem je nemyslet pouze na příjemce, avšak především na všechny přímé i nepřímé původce toho, co teď nazýváme "jídlem", a to až k úrovni absolutní podstaty, k Bohu, či jak tuto podstatu bytí nazýváte. Teprve tehdy je proces uvědomění skutečnosti úplný. A to je právě ona praxe zvědomění, nazývaného obětním procesem. Vy obětujete své živočišné sklony, svou chuť na všechno zapomenout a okamžitě se pořádně sobecky "nafutrovat" - naopak, dáte si odstup, čas, přimějete mysl, aby všechny výše uvedené skutečnosti zohlednila, zatímco voňavé jídlo pomaličku stydne...kdo to dosud nepochopil, v tomto bodu pozná, co je to "oběť"......


Bude-li to formou tichých díků a proseb o  duchovní očištění jídla pro dobro všech zahrnutých souvislých bytostí, jak se to děje třeba v křesťanství, nebo formou modliteb, manter, vnějších obřadů s domácím oltáříkem, jak se to děje např. v indických domácnostech, to už bude záležet na vás. Hlavní ingrediencí je ovšem upřímnost, opravdovost snahy, uvědomění si důležitosti této formy vědomého postoje. Indovi v Bhagavadgítě Bůh řílá: "Obětuje-li mi kdo s Láskou lístek, květ, ovoce nebo vodu - přijmu to"... A toto přijetí nese příslib očištění živých bytostí a osobního vztahu s Bohem. Poté se obětovaný pokrm nazývá prasádam, milost, a tehdy si na něm můžeme s gustem pochutnat. Přeji dobrou, čistou chuť. 
 
Pokud jste dočetli až sem, bylo by zajímavé srovnat si, jak jsme cítili podivné slovo "oběť" na začátku článku, kde jsem se nad ním oprávněně ošíval, a jak jsme ho pochopili během promýšlení tohoto psaní... Je to o naprosté odlišnosti pohledu vnějšího a vnitřního. Ze své vegetariánské či veganské praxe to dobře znáte: Vaše okolí si o vás myslí, že jste buď ubožáci, nebo hrdinové... Mají dojem, že to, co děláte, je nesmírné odříkání, sebetrýznění, smutná námaha, život bez radosti... Naprosto marně se jim snažíte vysvětlit, jak je to pro vás snadné, protože přirozené... a jak naopak v tomto postoji nacházíte, přímo vnímáte smysl, který vám přináší stálý pocit radosti a osvobození, neboť cítíte, že jste "na správné stopě"...

Úplně stejné je to s onou "obětí". Něčím trudným a temným je obsah tohoto pojmu těm, kdo stojí vně a nahlížejí na něj prizmatem obskurních představ. Avšak pokud si tento postoj osvojíte, zjistíte, že se o žádnou "obět" nejedná, že je to zcela přirozené jednání, realizace širších souvislostí, stejně tak osvobozující a radost ze sdílení přinášející, jako vzdání se potravy, spojené s krutostí a násilím. Je to daleko více radostná spolupráce na něčem velkém a pěkném. Pokusme si to proto vždy pod tím zástupným pojmem vybavit.
 
A co závěrem vzkázat materialistům? Být materialistou dnes, paradoxně právě pro intenzivní rozvoj vědy, není vůbec jednoduché. Kvantová fyzika již dospěla k úrovním existence, na nichž již neplatí žádná z našich obvyklých představ o hmotě, neplatí na nich již ani fyzikální zákony, platné v celém fyzikálním "makrovesmíru". Pochopení již těchto hlubších, rozhodně však ne nejhlubších, úrovní již i materialistům přináší nutnost zásadní, skokové změny paradigmatu, ještě převratnější, než jsou změny paradigmatu mezi Newtonovskou fyzikou a Einsteinovskou relativitou, nebo mezi touto relativitou a kvantovou fyzikou.

Stále více vědců přechází právě pod tíhou vědeckých důkazů k tzv. teleologii /nezaměnit s teologií/, tedy k přiznání myšlenky účelnosti zřetězení fyzikálních zákonitostí, majících tedy inteligentní podstatu, jakkoliv se tito vědci zdráhají tuto podstatu zkratkovitě definovat. Je ale stále reálnější, že náboženské představy, duchovní život a vědecké poznání "jedou" po paralelních přímkách, které se ale ve směru budoucnosti přibližují, a jeví se velmi reálné, že se někdy v této budoucnosti setkají, v jakkoliv postupně proměněné podobě, v "bodu" poznání, zření komplexity bytí.


Zatím je ale vědecky již zřejmé, že veškerá různost života na zemi pochází z jednoho prazákladu organismu, a že evoluce nezahrnuje pouze kvalitativně vzestupný, kontinuální vývoj komplexity tělesných tvarů, nýbrž i kvalitativně vzestupný vývoj forem mysli a obsahů vědomí, zahrnující a zohledňující stále širší a hlubší komplexitu života na zemi. Případné úctyhodné veganství či vegetariánství materialisty je tedy vysokým stupněm tohoto vývoje a jeho výsledek je v podstatě, byť ne ve formě, totožný s výsledkem člověka duchovně smýšlejícího. Proto se domnívám, že i na této úrovni se rozdíly a vzdálenosti budou, alespoň u jistých skupin lidí, stále zmenšovat, a  stále jednotnější poznání nám bude pomáhat společně překonávat setrvačnost temných stránek dějinného vývoje.

Karel z lesa

p.s.: Bude-li zájem ze strany čtenářů, je možné toto téma rozebrat podrobněji.

 

Kam dál?  http://www.eticke-vegetarianstvi.cz/veganstvi/co-je-veganstvi-a-proc-jej-praktikovat-255/