Rokle

TIP: blog o veganství v ruštině: vegan-ru.cz



Vůbec jsem do tohoto dne nechtěl...dřít se o rohy domů, pasírovat se neutichajícími lidskými hlasy hodiny ve vlacích...u Prahy zářící ráno zavalil pot mlhy a pak tlusté tělo mraků..nad olověnou Vltavou nechělo se mi už vpřed ani vzad...Ale tam...., sotva jsem přelezl tratˇ a zapadl do houští rokle, zvonící krasovým potůčkem, ze mě každým metrem spadla vrstva lidského světa...Zase jsem cítil, jak se každým krokem probouzím,každým opřením o strom nacházím,každým douškem té čilé vody splývám s tělem země, každým nádechem toho tichého vzduchu prostupuju hranicemi věků...

To hluboké DOMA v prostoru,cítění podstaty života i smrti jako nerozdílného čehosi,co v srdci rozsvěcí světlo....

Stoupám strmým svahem,větévky roztodivných keřů mě berou za ruce, shazují klobouk,namotávají si vlasy na prsty...už jsem u paty skal, mořského dna, čtyři sta milionů let vztyčeného téměř kolmo k nebi, po němž tehdy létali jen andělé prázdnoty..Krok za krokem šplhám, zachytávajíc se ostře trčících desek, co objetí prstů, to tisíce let...Dívám se na nohy v každém kroku, abych nerozšlápl žádnou z těch zelených bytostí, které zde, na hrdém čele věků, odvážně zapustily kořínky svého slunci, větru, dešti, sněhům vydaného domova...Kdesi v polovině srázu, za hranou kolmé plošiny, odrážející každý civilizační hluk z dáli, nacházím malou plošinku silné vrstvy – sto tisíc let bytí? Nevím...tady bude aspoň na pár hodin místo mého tichého prorůstání...Dlouho ale sedět nevydržím...nedá mi to, šplhám jako pavián nahoru a dolů srázem, odírám se o ostré hrany vrstev z nesčetných schránek živých bytostí tam daleko v čase přede mnou a tím si s nimi povídám...Zmocňuje se mě stále radostnější nadšení, čím hruběji cítím celým tělem kámen, hlínu, studený vzduch i mrholení mlhy, obdivuju rozmanitost a pestrost mnohabarených skalních obyvatel, jejich jakousi zářící svobodnou hrdost, s níž rozvinuly svůj život tady, na posledních nedostupných místečkách, nepřetvořených svévolnou lidskou rukou...

Netluču kladivem do skály, přesto potkávám ty dávné, zde spící předky – trilobity...Tak to mám rád, potkat je bez uchvatitelského pachtění....takto to vnímám jako dar a poselství, beru je jako své dávné přátele, jejihž duch spočívá za zástěnou času, čekajíc, až se jednou bude společně radovat rozsévač i žnec...Já se raduji už dnes.

 

Jak vstoupím na suťový jazyk, rozběhne se strání zvonění úlomků a v podrostu přede mnou to po celém svahu zašumí...Ač ne očima, přesto vidím, jak stádečko divočáků, kteří dosud tiše leželi, jakkoliv dobře věděli, jak blízko nich jsem se usídlil, nyní vstává a váhá, zda již odejít, či zda pro ně dosud nejsem znepokojením...Bytostně cítím, jak o mě PŘEMÝŠLÍ......A je mi z toho krásně. Tiše se stahuji na svou plošinku a neviděná zvířata v klidu opět uléhají do vyhřátých pelechů...Je to tak krásné, ten pocit přijetí, či alespoň respektu, tolerance.....důvěry, jejíž zvažování tak často potkávám ve zvířecích očích, důvěry, jež nám umožní hodiny ležet, sedět patnáct mentrů od sebe.....Ona jen občas zachrochtají, občas zakviknou jak malé dítě, a já, abych nebyl pozadu, taky občas vydám pár tichých zafunění....Pár zvířat v posledním útočišti svobody..

 

Ze srázu se dolů plíží vlny chladu...tisknu se bokem do skalního mechu a bundou se přikrývám jak dekou..Ležím na výstupku, srůstám s tělem země, šedým tichem ze dna rokle stoupá zurčení krasového pramene...tak to mám rád, nikdo neví, kde jsem, jsem světu ztracen – ačkoliv se sobě právě nejvíc nacházím...Na chvíli dřímám, mysl se rozlévá přes okraje světů..Jsem i nejsem, vydávám se bytí bez odporu, bez podezření z klamů, které plodí lidský svět...kolik hodin uplynulo? Jak krásně to není důležité..sedím a rozhlížím se, a už zdaleka ne jen očima...

 

V podrostu se zvedlo šumění, ruch...zvířata se za zástěnou větví ještě přibližují, pak zamíří sutí vzhůru k okraji rokle, a již slyším rychle se ztrácející dupot kopýtek v lese...Začíná se stmívat, taky už půjdu...Loučím se s tím vzácným místem a skluzavkou suti se spouštím na dno rokle, k vodě..Piju a dívám se do zrcadel tichých jezírek..tady, pod příkrovem stromů, je mé zmizení světu dokonalé, a přítmí srázů není vůbec tísnivé...spíše je uklidňující ochranou..

Stoupám do protějšího kamenitéhosvahu..další trilobit...zdravím ho přes stamiliony let..to, co bylo jeho životem, je i životem mým, jen věky snovou pletiva souvislostí, život sám sebe rozvíjí...poznáme se jednou přes různost v jednotě? Co lepšího si přát?

Mohutné srázy, čítanky osudů, mi zde vždy kdovíproč připomínají těla verlyb..rozhlížím se otevřeným prostorem..melodie vody ze dna rokle je zde obzvláště pestrá, jímavá..Ano, už se musím zase na dno vrátit a směřovat s vodou k ústí do řeky..Světla ubývá, voda přes kameny padá do rozšiřujícího se údolí...Nerad se loučím. Po nějakém čase jsem zase u starých, černých trampských sroubků, a pak se už přes blýskavé struny kolejí blížím k nádraží...

Kolikrát jsem už odsud odjížděl...a vždy s tím tichým pocitem radosti a vděku...a také klidu, který ještě dost dlouho nerozruší ani přibývající lidský kvas, jak se blížíme k městům....

Karel z lesa