Pro člověka přece také platí zákon o přežití silnějšího, tak jako u zvířat?

TIP: blog o veganství v ruštině: vegan-ru.cz



Je otázkou, co je projevem síly u člověka. Největším projevem "síly" u člověka je totiž nepoužívat násilí, když naprosto nezbytně nemusím - tedy snažit se s veškerou moudrostí preventivně předcházet zbytečné bolesti všech a všeho.

Pokud například myslivci argumentují nekonečnou nutností střílet zvěř, aby se nepřemnožila, pak je otázkou, jak se mohlo stát, že se nám "srnky" nepřemnožily po celé dlouhé věky, kdy myslivci ještě neexistovali.

Člověk narušil odvěký  "řád věcí", vyhubil přirozené predátory, sebral zvířatům prostor a klid, a teď ještě toto své obrovské pochybení zneužívá jako ospravedlňující argument pro nejhrubší chování vůči zvířatům a přírodě.

Jakkoliv to zní tady a teď utopisticky, není jiné cesty než poctivá snaha poznávat hlubší zákonitosti existence, souznít s nimi, a uplatňovat je pro harmonickou koexistenci mezi člověkem a ostatním životem.

Málo se také mluví o tom, že v přirozených podmínkách se zvířata často ani nepřemnoží. A pokud ano, bývá pozorováno, že v rámci zachování vlastního druhu se samovolně řídí svými instinkty a omezí na konkrétním území své rozmnožování. Kde ale dnes hledat přirozené podmínky, že?

Pokud zvíře zabíjí jiné zvíře, nemá jinou možnost. To se ale týká dravců. Člověk ovšem dravec není.  (viz. "Vegetariánství").

Pokud by někdo pod maskou civilizace rád uplatňoval jakési zvrhlé biologické pudy a odvolával by se při tom na přírodní zákony, je třeba se jej vážně ptát, zda udělal naprosté maximum pro to, aby nemuselo k násilí dojít. Pokud by totiž někdy někde skutečně došlo k tak vyjímečné situaci, že by musel člověk činit "násilí" na zvířatech (například utracení nemocného tvora apod.), pak by to soucitný člověk činil se slzami v očích a s naléhavou prosbou o odpuštění, nikoliv s potěšením a chvástáním, jak to vidíme u mnohých, kdo zvířata loví, či se kochají pohledem na koridu a podobně.

Člověk v sobě nemá pouze hrubé pudové síly, ale také schopnost pěstování kultury ducha. Kdybychom jako jedinou či hlavní skutečnou hodnotu uznávali hrubý pud, a ušlechtilou kulturu bychom považovali za zbytečnou, mohli bychom rovnou zahodit všechny lidské oběti za druhé, všechna díla básníků, všechen majestát chrámů, všechny zahrady, klavíry a harfy, všechnu snahu o pochopení a odpouštění.......

Záleží na nás, kam chceme směřovat.

-ze-