Jak však více probudit v lidech praktický soucit?

TIP: blog o veganství v ruštině: vegan-ru.cz



 

Známý spisovatel a nadšený vegetarián George Bernard Shaw řekl: "Nejhorším hříchem vůči našim blízkým tvorům není nenávidět je, ale být k nim lhostejný. To je podstata nelidskosti."  Henri Salt jako by na tento citát přímo navazoval: "Lidskost není mrtvé, povrchní pravidlo, ale živoucí impulz zevnitř, ne sebeobětování, ale sebenaplnění."

 

Jak tedy více probudit tento "živoucí impulz" v člověku?

 

Je jistou skutečností, že praktický soucit se zvířaty v sobě můžeme postupně pěstovat a prohlubovat jej.

 

Zkusme začít uvažovat třeba takto: Všichni z nás si přejeme žít naplňující život bez prožívání zbytečných bolestí, ať už fyzických, duševních, či sociálních. Totéž přejeme i všem našim blízkým a zřejmě i všem ostatním lidem. Do okruhu tohoto našeho soucitu zařazujeme často ještě takzvané "domácí mazlíčky", tedy většinou psi, kočky a podobně.

 

Je-li však poukázáno na možnost rozšíření okruhu tohoto soucitu ještě dále, většinou narazíme na mentálně zažitou, civilizací uměle vytvořenou hranici, dělící zcela nesmyslně v našem necelistvém chápání zvířata na ta, která si náš soucit zaslouží - například psi, kočky, koně, či některá "zajímavá" exotická zvířata, a na ta ostatní, která jsme ve své nevědomosti, a pod tlakem civilizačních stereotypů odsunuli do pojmů jako "hospodářská, užitková, pokusná, škodná...". Životy a utrpení těchto nebohých bezejmenných zvířat neznáme a raději nechceme znát - avšak je to právě toto naše hrubé ignorantství, které způsobuje strašný život, bolest a často i zcela zbytečnou smrt těmto cítícím tvorům.

 

Dovedeme si představit, že by na jateční háky byla věšena zkrvavená těla psů, koček, nebo třeba šimpanzů? Že je to odporná myšlenka? To jistě ano, ale telátko, prase, kapr, kůň, či králík, cítí přece stejně tak bolest jako pejsek či kočka!! I kozlík, ovce, nebo kachna cítí velkou touhu žít!!

 

Zvířata nebyla stvořena proto, abychom je věznili, vykrmovali, a pak je (alibisticky - skrze ruce řezníků) podřezali, zastřelili, rozpárali, vyvrhli jim vnitřnosti, a nakonec snědli jejich nohu, žebro, či srdce.

Zvířata byla stvořena pro svůj vlastní svobodný život, s přirozenými právy jej vrchovatě naplňovat!

 

My lidé můžeme život zvířat obdivovat, učit se z něj a žasnout nad ním jako nad velikým tajemstvím života - nikdy však nemáme právo do něj bezdůvodně a násilně zasahovat!

 

Co tedy můžeme učinit proto, abychom nalezli více přirozené úcty ke zvířatům?

 

Především se při všech příležitostech snažme svět zvířat opravdu vědomě pozorovat. Hluboce a opakovaně se vciťujme do jejich životů. Utišme své myšlenky a s otevřeným srdcem pozorujme třeba ptáky v lese - s jakou dojemnou starostí staví svá hnízda, s jakou pečlivostí a s nasazením všech sil létají pro potravu ptáčatům... Pozorujme také srnky na louce a vnímejme jejich klidnou důstojnost a ušlechtilý pohled jejich očí... Sledujme zajíce na mezi - jejich veselé hopkání a vrozená skromnost jsou nám inspirací. Budeme-li upřímní, náš vnitřní cit nám již dále nedovolí jíst rozporcované tělo srnky, zajíce, či bažanta.

 

Pozorujme s otevřenou myslí život ryb v potoce - jak důmyslně jsou vybaveny pro život ve vodním živlu, jak dokonale je uzpůsobeno jejich tělo, jejich vnímání, pohyby i smysly, které se utvářely celé věky. Pak žasneme nad tím vším a už nebudeme moci jíst mrtvá těla ryb.

 

Kdo z nás někdy například pohladil telátko po jeho sametově hebké srsti a zadíval se dlouze do jeho velkých krásných očí s dlouhými řasami, kdo spatřil jeho mírumilovnost a skromnost při spásání trávy, nebo komu z nás takové telátko bezelstně olízlo svým jazykem ruku na pozdrav, ten už nikdy nemůže sníst k obědu část jeho rozřezaného těla.

 

Takový člověk zahlédl duši toho tvora a vnitřně pochopil, že každé takové zvíře chované pro jatka, ať už ve velkochovech či v malochovech, je ve skutečnosti krásné a důstojné, a že nemělo přijít na svět proto, aby bylo zavražděno a rozpáráno pro naprosto zbytečné uspokojování lidských pokřivených chutí.

 

Upřímně, dlouze a opakovaně se tedy vciťujme do života každého jednotlivého zvířete. Tím se v každém z nás postupně vytvoří opravdový, nefalšovaný, a trvalý soucit. Poznáme hloubku souvislostí, otevřeme oči a pochopíme, že telátko není "řízek", že zvíře z lesa není "škodná", že potkan není "předmět na pokusy", že papoušek není "exotické zboží", norek není "kožich", nebo že medvěd není "cirkusová atrakce".

 

Jak krásně řekla jedna moudrá osoba: "DÝCHEJME SE ZVÍŘATY" - etické vegetariánství a ochrana zvířat se pak stanou naší přirozenou, niternou vlastností a potřebou, jejíž nutnost budeme naléhavě šířit dále. Pak se pro zvířata postupně a jistě otevřou cesty ven z veškerého utrpení. Protože jak známo: "Kde je vůle, tam je cesta" !!

-ze-