Odkaz MUDr.Ctibora Bezděka

TIP: blog o veganství v ruštině: vegan-ru.cz

Podněty a úvahy pro radost i k zamyšlení.



MUDr. Ctibor Bezděk

 

ROZHOVOR  S  Mgr. ALEXEM  BEZDĚKEM  -  VNUKEM  MUDr. CTIBORA  BEZDĚKA

 

E-V:

Pane Bezděku, jsem velice rád, že jste svolil k rozhovoru. Abychom nezačínali neosobně - můžete nám nejprve říci něco málo o sobě?

 

Alex Bezděk:

Rád bych psal o sobě. Leč můj život je složitý: Narodil jsem se 15. 01. 1937 v Mukačevě, na Podkarpatské Rusi, v bývalé Československé republice. V rodném listě mám místo a země narození: Československo. Po květnu 1945 a dle tehdejšího rozdělení světa jsem se narodil v SSSR. Od 90tých let jsem narozen na Ukrajině.

Moje maminka, po promoci na Filosofické fakultě UK v Praze, dostala umístěnku do nejvýchodnější části tehdejší ČSR. Byla vdaná za emigranta, který v roce 1917 s bratrem uprchl z bolševického Ruska. V Praze vystudoval Vysokou školu zemědělskou.

 

Dne 2.11.1938 část Podkarpatské Rusi zabral admirál maďarsko-rakouské flotily, Miklos Horthy. V březnu 1939 pak zabral Podkarpatskou Rus kompletně celou. A to platilo až do dubna roku 1945. V té době zabral toto území Sovětský svaz. Válečný stav od sebe oddělil moje rodiče a naši rodinu rozdělil: Otec zůstal na Slovensku – maminka s rodiči v Praze, kam v roce 1938 optovala i se mnou. S otcem jsem se setkal až v 15 letech. 31. srpna 1968 jsem si nechal změnit příjmení z Alexeje Děnisenko na Alexeje Bezděka. Do školy jsem začal chodit v roce 1943 a tak mám na mém vysvědčení, či Schulnachricht: Geboren: 15/01.1937, in Munkacz, Polit. Bezirk: Ungarn

 

V Kanadě se mne letos v nemocnici ptali na tuto posloupnost změn, ale pak už jen mávli rukou a prohlásili: „It´s a long story...“

 

Promoval jsem na Vysoké škole pedagogické, fakultě přírodních věd, matematika–fyzika, obor učitelství pro III. stupeň, tedy gymnázia a průmyslové školy. Jsem věřící a v žádné politické straně jsem organizován nikdy nebyl.

 

E-V:

Musím říct, že už jen tento Váš letmý nástin vypadá na pestrý život. Naším hlavním tématem však budou – jak jinak – etické ideály a vegetariánství, kterými  Vás ovlivnil Váš Děd MUDr. Ctibor Bezděk. Jeho život byl skutečně naplněn více než vrchovatě a jistě stojí za zmínku jeho životopis alespoň v kostce připomenout.  Vím, že to nebude jednoduché, ale zkusil byste nám tedy v kostce shrnout celou životní pouť Vašeho Dědečka?

 

 Alex Bezděk:

Pokusím se. Můj Děd MUDr. Ctibor Bezděk se narodil roku 1872 v Podivíně na Moravě. Pocházel z rodiny moravských vlastenců. V šesti letech osiřel, rodiče zemřeli na tuberkulózu a později i dvě jeho sestry. Vyrůstal v Kobylí u babičky, tet a strýců z otcovy strany a hodonínského Dědečka z matčiny strany, který ho podporoval na studiích medicíny ve Vídni. . Z poněmčeného Brna se Děd v septimě přestěhoval do Uherského Hradiště, kde na gymnáziu v roce 1883 odmaturoval.

 

E-V:

Váš Děd tedy studoval po maturitě medicínu. Bylo již i v tomto rozhodnutí nějaké etické přesvědčení?

 

Alex Bezděk:

Ano, volbu medicíny, kterou šel studovat do Vídně, již tehdy motivovaly etické ideály. Zde se také setkal se slovenskými studenty organizovanými ve spolku Tatran, kteří v roce 1898 začali vydávat časopis Hlas. Především zde ale potkal svou budoucí ženu Varvaru – ruskou studentku medicíny, šlechtického původu.

 

E-V:

Promiňte mi zvědavý dotaz, ale někde jsem četl, že později byli prvním lékařským párem v našich zemích. Je to pravda?

 

 Alex Bezděk:

Je to pravda, Děd s babičkou tvořili první československý lékařský manželský pár. Ale pojďme dále: po promoci nastoupil Děd službu jako korvetní lékař u rakouské vojenské námořní flotily na Jadranu (1900-1903). Odtud pochází i sbírka povídek Dojmy od moře a cestopis Do Maroka. Babička Varvara, toho času dětská a ženská lékařka v rodné Tule, však nebyla vůbec nadšena, když válečná loď Panther měla být vyslána k potlačení povstání v Číně a tak nasadila ty nejsilnější tolstojovské pacifistické kalibry, aby Ctibora přiměla k ukončení služby.

 

E-V:

Ani se moc nedivím. A jak se osud Vašeho Dědečka vyvíjel dál?

 

Alex Bezděk:

V roce 1903 přijal Děd Ctibor sekundářské místo v Zemské nemocnici v Brně. Z této doby například vytěžil téma pro svou povídku Emilčin první krok do světa, líčící s mimořádným psychologickým citem prožitky hospitalizace u předškolního děvčátka. No a v roce 1904 konečně požádal generálmajora Dimitrije Rudněva, mého pradědečka,  o ruku jeho dcery Varvary. Společně se po svatbě přestěhovali do Ždánic na Moravě, kde provozovali lékařskou praxi, ale též založili například čtenářský spolek, vypomáhali ochotnickému divadlu, organizovali přednášky a podobně.

 

E-V:

Vím, že MUDr. Bezděk žil na mnoha místech vlasti, ale že také všude kde byl, psal a společensky se angažoval....

 

Alex Bezděk:

Je pravdou, že po odchodu ze Ždánic po neshodách s farářem, který popichoval proti volnomyšlenkářskému páru vesničany, se stalo, že mu skupinka občanů podpálila dům. Mladí manželé – lékaři po této události začali působit: V letních měsících v Bad Hallu v Rakousku, u Gardského jezera v Arco a v zimním období v Rusku. V té době se také u Děd jeho literární tvorba postupně změnila z přírodovědeckého a somatického zaměření na témata etická – víra a vnitřní morálka člověka. Vrátil se také k učení Gándhiho, Rabindranata Thákura a k Tolstému.

 

E-V:

Myslím že v nějaké recenzi na knihu Vašeho Dědečka Etikoterapie, jsem četl, že byl pacifistou, ale zároveň prý byl v první světové válce. Jak to jde dohromady?

 

Alex Bezděk:

Děd byl pacifista a tak když jej mobilizovali jako záložního důstojníka k maríně, vytkl si heslo: Do války půjdu, ale válčit nebudu.  Odmítl i důstojnickou hodnost. Tento protest byl vnímán spíše jako podivínství, proto mu bylo kompromisně povoleno nosit místo uniformy bílý plášť. Sloužil na lazaretní lodi Bellona v Pulje, upoutané u břehu. V průběhu 1. světové války byl přeložen do vojenské nemocnice ve Steinklammu a nakonec do Německého Brodu. (Dnes Havlíčkova)

 

E-V:

Co bylo dál?

 

Alex Bezděk:

Po první světové válce Ctibor Bezděk reagoval na Kálalovo heslo: „Nejlepší lidé na Slovensko“ a nastoupil v Ružomberku v ordinaci po Vavro Šrobárovi, který odešel do politiky. MUDr. Ctibor Bezděk a MUDr. Varvara Bezděková působili plných 13 let ve slovenském Ružomberoku. Založili zde síť zdravotně sociálních institucí, Československý červený kříž, oddělení sociální péče, poradnu pro matky a kojence, či abstinentní poradnu. Pomáhali vybudovat Okresní nemocnici a jeho vlastní dům sloužil jako azyl pro chudé a sociálně slabé lidi.

 

E-V:

Mně skoro vyrazilo dech, když jsem se dozvěděl kolik bezprizorních dětí Váš Děd vychoval ještě vedle svých vlastních. Vzpomenete si na přesné číslo?

 

Alex Bezděk:

To bylo tak: v roce 1921 zorganizoval Děd Ctibor pomoc pro hladovějící ruské děti a sám se mnoha z nich ujal. Během doby tak s babičkou ve vlastní rodině kromě svých dvou dcer vychovali i 42 (!) těchto bezprizorních dětí. (V této době vydal i esejistický soubor Do nového života.) Postup a řešení bylo velmi jednoduché: Děti alkoholiků, či jiných živlů policie odváděla do Československého červeného kříže – ve skutečnosti to znamenalo přivedení do Bezděkovy rodiny. Také děti z hladovějícího Povolží byly umístěny k Bezděkům.

 

E-V:

To samo o sobě je nepředstavitelné. A o to působivější je i to, že k tomu všemu měl MUDr. Bezděk i mnoho jiných zájmů...

 

Alex Bezděk:

Dědečkova činorodost neměla mezí. Zajímal se o mystiku, věnoval se společenskému životu, eugenice, eubiotice... Propagoval nekuřáctví a abstinenství, pořádal přednášky, koncerty, dobročinné sbírky... 

 

E-V:

Váš Děd v letech svého pobytu v Ružomberoku byl vyhledáván i mnoha známými osobnostmi, které ho zde navštěvovali, že?

 

Alex Bezděk:

Do Rožumberoku se za ním sjížděli staří přátelé, hlavně tolstojovci.  V roce 1920 sem zavítal i osobní lékař L. N. Tolstého Dušan Makovický se svojí ženou M. Konstantinovou z Jasné Poljany. Záslužnou činnost mého Dědy a mé babičky na Slovensku ocenila osobní návštěvou i dr. Alice Masaryková. Často přijížděli i dr. Albert Škarvan, dr. Ivan Hálek (syn Vítězslava Hálka), K. Velemínský a také poslední osobní tajemník Tolstého F. Bulgakov. Přijel i Alois Mrštík se svojí ženou Marií, nejstarší sestrou Dědečkova otce. Na návštěvu přijel dokonce i A. S. Batěk, který prý velmi vychvaloval babiččinu chutnou vegetariánskou stravu.

 

E-V:

A jak to bylo s návštěvou v Lánech?

 

 Alex Bezděk:

Děd založil obor zvaný etikoterapie. V roce 1931 vydal originální koncepci s názvem Záhada života a smrti. Toto dílo velice zaujalo i prezidenta T. G. Masaryka a proto pozval manžele Bezděkovy k sobě do Lán, aby mu řekl, co je to ta etikoterapie.

 

 E-V:

Zastavme se teď u tohoto důležitého bodu. Etikoterapie se dnes dostává do popředí, ale pojďme zde říci, že to byl Váš Děd, který tento obor v jeho moderní podobě založil.

 

Alex Bezděk:

V dnešní době pomalu přichází trend, vnímat člověka jako komplexní, nejen fyzickou, ale hlavně duševně-duchovní bytost. Děd Ctibor se však tímto fenoménem zabýval již ve dvacátých letech dvacátého století. Ve své knize "Etikoterapie - léčení mravností", píše například: Náš zdravotní stav závisí na vzájemném poměru v jakém se nalézají jeho nesmrtelný duch a jeho pomíjivé tělo. Ideální stav nastane tehdy, když duch jako opravdový vůdce a udržovatel, bude skutečným vládcem a vůdcem těla, které ho bude ve všem poslušné. Takový člověk bude zdráv!

 

 E-V:

A kdy manželé Bezděkovi přesídlili do Prahy?

 

Alex Bezděk:

Na začátku 30tých let se na Slovensku bohužel značně rozšířilo nacionalistické klerofašistické hnutí, a to zejména v Ružomberoku, sídle Hlinkovi strany. Děd byl nekompromisní a na protest proti chování zdejších luďáků konvertoval od katolicismu k pravoslaví své ženy. V roce 1932 odešel z Rožumberoku, aby předešel konfliktu.

Děd s babičkou se pak usadili v Praze, kde si Děda zřídil v Trojické ulici ordinaci spojenou s protialkoholní a eubiotickou poradnou a kde také praktikoval etikoterapii. Dokonce v té době uvažoval o založení jakési eubiotické komunity v přírodě za Prahou. Bylo to období, kdy se stýkal s českým filozofem Vladimírem Hoppem či s ruským intuitivním realistou Losským. V těchto letech vydával i časopis Duchovní a náboženská kultura.

 

E-V:

A v Praze se prohloubila spolupráce s Přemyslem Pitterem a lidmi okolo něj?

 

Alex Bezděk:

Ano, přesně tak. Zde v Praze se utužila i Dědečkova spolupráce s Přemyslem Pitterem, známým humanistou a charismatickou osobností tehdejšího evropského vegetariánského hnutí, s kterým byli duchovní přátelé už od dvacátých let. Děd přispíval do jeho časopisu Sbratření a podporoval sdružení Nový Jeruzalém. Vydali spolu spis o třech částech:

1.Vegetarism pro a proti.

2.Náš poměr k přírodě z hlediska náboženského a sociálního.

3.Ježíš a vegetarism.

 

E-V:

Jak prožili Bezděkovi druhou světovou válku?

 

Alex Bezděk:

V roce 1940 se definitivně Děd s babičkou přestěhovali do letního domku v Senohrabech u Prahy, ale Děd si i nadále zachoval svou pražskou etickou ambulanci. V roce 1945, v prosinci, babička zemřela. Děd zůstal činný společensky i literárně. Například v roce 1946 stál v čele deputace Protialkoholní společnosti u prezidenta dr. E. Beneše.

 

E-V:

Posledních osm let svého života prožil Váš Děd v totalitě. Co lze říci k jeho životu v tomto období?

 

Alex Bezděk:

 

Po nástupu totalitního režimu v roce 1948 byly soukromé ordinace lékařů, jak známo, zrušeny. MUDr. Ctibor Bezděk měl svoji ordinaci v Trojické 4, Praha II. Ve stejném domě, v bytě paní Hany Siedkové, pak ještě nějakou dobu blahodárně působil. Jeho pacienti se za ním stále vraceli. Pokud to ještě na počátku nástupu nových mocipánů šlo, postoupil svoji ordinaci také dvěma bývalým spolužákům: MUDr. Adolfu Bartoškovi a MUDr. Karlu Šantrůčkovi, který měl za ženu nejmladší dceru Antonína Dvořáka. Lidé z Podskalí velice rychle vymysleli přiléhavý název: Ordinace u tří Dědků.

 

Manželé Šantrůčkovi, koncem 40. let žili v Praze – Podolí. Při jedné návštěvě jsem byl paní Magdalence, rozené Dvořákové představen. Tehdy zavtipkovala a sdělila, že pokud se stane a nemá do bramboračky bobkový list, snadno si poradí. Jednoduše jde k nejbližšímu vavřínovému věnci, utrhne si několik listů a její problém je elegantně vyřešen...

 

V roce 1950 odešel Děd odešel natrvalo do Senohrab. Ale i zde zůstal ve svých 78 letech aktivní. Pracoval jako praktický lékař v Říčanech a psal v té době také druhý a třetí díl Etikoterapie – 1. díl vyšel ještě před válkou v Curychu.

 

E-V:

U takového člověka asi nemůže být řeč o něčem takovém jako je důchod...

 

Alex Bezděk:

Do důchodu Děd odešel v roce 1956. Pracoval vskutku do posledních dnů. Tři týdny po skončení své lékařské praxe a mnoha jiných aktivit  zemřel v rodinném kruhu, kdy nám všem přítomným řekl něco milého a se slovem „Sbohem“ naposledy vydechl.

 

E-V:

Neuvěřitelně naplněný život..... Váš Děd Ctibor byl tedy jedním z nejznámějších propagátorů vegetarismu v Československu a možná i v celé Evropě. Mohl byste nám říci,  kdy a z jakých důvodů se stal vegetariánem? A jestli jsem to dobře pochopil, měl ve své ženě v tomto ohledu podporu, že?

 

Alex Bezděk:

Děd Ctibor jedl maso, pil pivo – střídmě, ale pil – do 40. roku svého života. Tedy do roku 1912. V tomtéž roce jel se svojí ženou – MUDr. V. D. Rudněvou-Bezděkovou do Jasné Poljany, ke hrobu L. N. Tolstého. Jeli se poklonit jeho památce. Právě pod vlivem Tolstého životního přesvědčení se stali vegetariány. A také pod vlivem učení a životních názorů a přesvědčení Maháthmy Ghándího a také Rabíndranátha Thákura. Od roku 1912 již masité sousto nevzali do úst.

 

E-V:

Takže ve vaší rodině začala praxe vegetariánské filozofie už před sto lety a Vy jste tedy vegetariánem třetí generace?

 

Alex Bezděk:

Ano.

 

E-V:

Co ještě rád byste řekl o Vašem dědečkovi? Myslím třeba nějaké více osobní vzpomínky...

 

Alex Bezděk:

Ještě bych rád zavzpomínal na Dědu, jak jsem ho měl rád, když jsem byl malý kluk.

Mým velikým štěstím bylo, že jsem mohl vyrůstat v blízkosti mého Dědy. Ordinoval v Trojické ulici č. 4 a v pátek k večeru přijížděl z Prahy do Senohrab a zde pak zůstal do nedělního večera. To nejkrásnější byly vycházky do lesa, zpravidla se starou taškou na drobné klacíky do kamen. Stávalo se, že se přidalo několik chlapců od sousedů. A to pak bývalo veselo. Nejlepší byly cesty k Sázavě, kde byl přívoz do Zlenic. Na zastávku přijel vlak s parní lokomotivou a zavezl nás do některé z našich oblíbených stanic: Do Hvězdonic, Chocerad, Vlkovce či do Stříbrné Skalice nebo ke sv. Prokopovi do Sázavy. Výlety bývaly spojeny s pěší chůzí a tak jsme šťastně prochodili značnou část středního Posázaví.

Všechno pro mne mělo svoje kouzlo. Ať to byl vysoký a rozdvojený smrk, na jehož dlouhých větvích jsme se vždy chvíli houpali, stezka klesající dolů k lesu, nebo to byly dva tunely: jeden pro chodce a sousedním tekl potůček, který se vždy za letní bouřky dovedl řádně rozvodnit. Při pozdních návratech domů svítily kolem svatojánské mušky a světla v lesních chatách doplňovaly téměř pohádkovou náladu.

Děd Ctibor vskutku nepromarnil snad ani jedinou minutu. Pravidelně psal na stroji své články a paměti, věnoval se záhonům na zahradě nebo zpracování dřeva na topení. A pak četl nebo hrál na pianino. Nejraději Biblické písně od Antonína Dvořáka a písně národní a církevní.

Každou neděli se u nás dodržoval krátký domácí obřad. Začínal tím, že Děd Ctibor přečetl několik myšlenek z Evangelia, ze Skutků apoštolských nebo některého myslitele jako např. Tomáše Kempenského. Zahrál a za našeho doprovodu zazpíval některou z oblíbených písní, např.: Důvěřuj se v Pána…“, Ó ujmi ruku moji…, Pod ochranu Tvou se utíkáme…, Tebe Bože chválíme…, Blíž Tobě Bože můj,…. Na závěr jsme společně přečetli modlitbu Páně a pobožnost ukončili Ctiborovými slovy: Děkujeme Ti Pane, za všechna dobrodiní, kterými nás zahrnuješ. Prosíme Tě, neopouštěj nás, veď nás po cestách Tvých, smiluj se nad námi, nad našimi milými i pokojnými, smiluj se nad celým světem, dej mu pokoj, mír a lásku.

 

A ještě musím zmínit, že Děd napsal/publikoval řadu knížek, článků i odborných lékařských statí. V roce 2001 jsem našel v jeho pozůstalosti koncept dopisu sestřenici, kde si stěžuje, že mu SNB udělala v Senohrabech domovní prohlídku a zabavila spoustu rukopisů a korespondence, ale že nejvíce želí Autobiografie, kterou začal psát po roce 1948. Manželka učinila dotazy do Archivu MV, ale nic se nenašlo. V témže roce nám déšť začal střechou téct do letního domku v Senohrabech a tak jsme prodali jediný Dědův cenný obraz od Benky a nechali střechu opravovat. A hle! Na půdě pod střechou jsem našel stočené stránky jeho Autobiografie, i okousané od myší. Přepsal jsme je a dalo to dohromady 550 stran. Moje manželka Olga pak na rukopise 4 roky pracovala a dokonce v roce 2003 jsem našel v dřevníku fragment Boženy Němcové, o kterém se Děd zmiňuje v pamětech. Žena jásala, že pořád nevěděla, komu ho Božena Němcová psala. Vyhledal jsem všechny fotgofrafie z rodinného archivu a Olga sestavila rozsáhlou Fotopřílohu s popisky a vždy se radovala, že vím who is who. Několik let jsme hledali nakladatele. Kniha Jak rád jsem žil, jak Olga autobiografii pojmenovala, vyšla letos 22. listopadu v renomovaném nakladatelství Academia v edici Paměť. Má 885 stran a 118 fotografií. Dokonce některé jsou barevné. Vyhledali jsme námořního historika Borise Gola a ten nám ochotně poskytl několik fotografií válečných lodí, na kterých Děd působil jako námořní lékař a pohlednice krajin, které během své služby u námořnictva Děd navštívil. Kniha se podařila. Dědovy myšlenky a postřehy naprosto zapadají do současnosti. Nedávno v rozhlasovém pořadu Meteor měli čtenáři poznat osobnost, podle zvukového záznamu z rádia z roku 1932. To co Děd říkal, naprosto vystihovalo současnost.

 

 

 E-V:

Pane Bezděku, děkuji Vám za rozhovor – velmi si cením, že jste si udělal čas.

 

Alexej Bezděk:

Bylo mi potěšením.