Neber zvíře do úst

TIP: blog o veganství v ruštině: vegan-ru.cz

Podněty a úvahy pro radost i k zamyšlení.



 

POVÍDÁNÍ PŘES OCEÁN

 

 

aneb Kam spějí potomci Buffalo Billa?

 

 

 Kdyby se spotřebitel musel podílet na vysokých výdajích chovu hospodářských zvířat a na nápravě zničených přírodních zdrojů, kdyby byl finančně zodpovědný za zničenou půdu, pralesy a vybitá divoká zvířata, jakož i za nezměrné množství spotřebované vody a energie, pak by si mohl dovolit jíst maso a jiné živočišné výrobky nanejvýš v neděli.

 

Naším úkolem není prosadit svůj vlastní názor a snažit se debatu s lidmi za každou cenu „vyhrát“, ale především pomoct zvířatům a umenšit jejich utrpení. …Stále si to připomínejme: každičký zachráněný tvor je důležitý!

 

Jan ČEJKA přijel v květnu 2007 na Mezinárodní festival filmů za práva zvířat Otevři oči!, aby tu převzal Cenu za celoživotní přínos v práci k ochraně zvířat. I při jen několikadenním kontaktu s ním bylo jasné, že typické jsou pro tohoto nenápadného muže vlastnosti, které spolu nechodívají vždy společně: skromnost, vytrvalý zájem o problematiku ochrany zvířat, vzdělanost a pracovitost. Jan Čejka vystudoval chemii v Praze a poté pracoval jako biochemik. V roce 1968 odešel do Spojených států, kde se habilitoval v oboru klinické chemie a podílel se na výzkumu nemocí dětí v dětské nemocnici v Detroitu. Řadu let byl členem vědecké poradní komise při organizaci Humane Society of the United States. Spolupracuje s celonárodními a zahraničními organizacemi pro ochranu zvířat a sponzoruje jejich práci. Zasloužil se mimo jiné o české vydání knih Osvobození zvířat a Věčná Treblinka; v roce 2005 vyšla jeho kniha Jejich jest království, která je souborem kapitol vybraných z knih amerických autorů zabývajících se morálním postavením zvířat, jejich citovým životem a osudem v dnešní materialisticky založené společnosti.

 

 

Takto představila Jana Čejku, rodáka z krkonošských Křížlic, jehož česky psané pu- blikace se v roce 2010 rozrostly o knihu Zvířata jsou naši bližní, novinářka Alena Heinová (viz rozhovor, jenž následuje). S Janem, mým zkušenějším přítelem, jsem si při práci na knize Neber zvíře do úst aneb Podala snad Eva Adamovi jelito? vyměnil nespočet e-mailů. Elektronickou cestou po trase Ostrava – Troy (předměstí Detroitu) tak mimoděk vznikl zajímavý rozhovor.

 

Knihy, které jste uvedl na český trh, realisticky popisují, jak bezcitně se v USA zachází s vepři, krávami, brojlery a nosnicemi. Myslíte si, že v Evropské unii a potažmo v České republice je situace těchto zvířat výrazně lepší?

 

Výrazně určitě lepší není; domnívám se však, že v Evropské unii je, když ne mezi lidmi, tak alespoň v oblasti legislativní, přeci jenom větší povědomost o utrpení hospodářských zvířat. Vezměte třeba ty hrůzné bateriové klece pro nosné slepice, které mají být v EU brzo zakázány, stejně jako klece pro chovné prasnice. No a po-dívejte se, jak je tomu v USA, třeba tady u nás v Michiganu. Po dlouhých bojích se nedávno podařilo prosadit skromné změny: klece pro telata mají být zrušeny do tří let, klece pro chovné prasnice do deseti let a nosná slepice, dnes živořící v bateriové kleci na neskutečně malé ploše 21x20 centimetrů, se má dočkat malinko většího prostoru též po deseti letech. A bude-li v kongresu schválen připravovaný federální zákon, bude muset čekat až do roku 2029! Neumím si představit utrpení slepice nucené prožít celý svůj život na ploše 420 čtverečních centimetrů, které jí neumožňují se ani posadit. To je neuvěřitelné mučení živého, cítícího tvora. U chovných prasnic jsou podmínky stejně hrůzné: ty svými těly prakticky vyplní celou klec do té míry, že i se-bemenší pohyb je prakticky nemožný. Kdo ze spotřebitelů o těchto podmínkách vůbec ví? Kdo si dokáže tak velké utrpení vůbec představit?

 

 

Pro africké Křováky se uvěznění rovná ortelu smrti – tito lidé prý umírají steskem po svobodě už po několika dnech v cele. Většina zvířat v lidských rukou má tu smůlu, že je zrozena se silnou vůli žít a že podobně jako děti neví, co to je spáchat sebevraždu s cílem uniknout nesnesitelné agónii.

 

Právě o tomto jsem častokrát přemýšlel, že ti chudáci nemají ani schopnost svůj život dobrovolně ukončit. Ono však nejde jenom o ustájení zvířat v dnešních továrních farmách, ač samo o sobě je příčinou nesmírného utrpení, léta trvající bolesti a u mno- hých jedinců doslova zešílení z nemožnosti pohybu. K tomu všemu musíme samo- zřejmě přičíst nelidské a vskutku barbarské zacházení s těmito tvory během jejich chovu, při přepravě a při zabíjení na jatkách. To, co ukazují četná videa, získaná pomocí skrytých kamer na farmách a jatkách v Anglii i v jiných evropských státech, a co dosvědčují nedávné dokumenty britské organizace Compassion in World Farming, popisující otřesné podmínky chovu hospodářských zvířat v pěti evropských zemích, mne vede k přesvědčení, že není podstatný rozdíl v zacházení s těmito tvory ve stá- tech Evropské unie a ve Spojených státech. Videa, která zobrazují poměry chovu vepřů, krav, telat, brojlerů či nosnic v České republice a jejich nesmírné strádání se nikterak neliší od těch zdejších. Rozdíl je pouze ve způsobu týrání, kterého se na nich dopouštějí dělníci – ať již během chovu, nebo na jatkách. Bezohlednost k utrpení těchto tvorů a bezcitnost celého toho systému jsou neuvěřitelné.

 

Změnilo se zacházení s různými druhy zvířat v USA za oněch více než 40 let, co v této zemi žijete?

 

Ano, změnilo se, bohužel však k horšímu. V úvahu musím vzít opět především hospodářská zvířata, která představují skoro 98 procent všech zvířat, která jsou pro potřeby či pouhé záliby člověka obětována. Zbývající dvě procenta, nejméně 200 milionů zvířat, tady padnou každý rok za oběť lovcům, nebo jsou zabita při pokusech, na kožešinových farmách, či jako takzvaná „škodná“. Za 43 let, co v této zemi žiji, stoupl počet ročně obětovaných hospodářských zvířat z 2,6 miliardy na téměř 11 miliard! V tom je započtena skoro jedna miliarda zvířat, zhruba osm procent, která ani nepřežijí nezměrné útrapy během chovu: nemoce, neléčená zranění a krutosti na nich páchané. Není to však pouze počet obětí, který je tak ohromující a varovný; za ta léta se značně zvýšila i míra jejich utrpení.

 

 

Čím větší poptávka po živočišném zboží, tím větší bezcitnost vůči zvířatům – je to tak?

 

Ano. Tím, jak byla zvířata postupně přeměněna v pouhé výrobní prostředky k uko- jení stále rostoucích potřeb a zálib lidí, vymizela i povinnnost humánního zacházení s těmito tvory a soucit s nimi. Jen v USA je každičkou hodinu zabito přes jeden milion hospodářských zvířat – přibližně 26 milionů denně –, a to způsobem, který by byl odsouzen a potrestán jako zločin, kdyby jeho obětí byl domácí pes nebo kočka. Krutosti páchané na kožešinových farmách jsou dnes lidem o něco víc známé, nicméně pokračují dál. Lovcům, kterým tady ročně padne za oběť více než 150 milionů zvířat, již nestačí střelné zbraně – rozšířilo se doslova barbarské lovení divoké zvěře s luky a šípy, a zvláště v poslední době střílení vzácných druhů zvěře v ohražených prostorách, z nichž zvířata nemohou uniknout. To jsou ty takzvané canned hunts, kdy se lovec ani nemusí obtěžovat chodit po lese nebo čekat na svoji kořist. Též povolený věk lovců se snížil: v Michiganu je to teď 12 let. Lovců totiž v jednotlivých státech ubývá, tudíž lovecké spolky se všemožně snaží naverbovat nové členy, zvláště mezi mládeží. A aby ani invalidé nepřišli o vzrušení lovu, byl vyvinut nanejvýš zvrhlý způsob, jak střílet živá zvířata pomocí počítače, aniž by člověk vyšel z domu. Myslím, že zákony v Texasu tomu nakonec zabránily; nevím však, jak je tomu v ostatních státech.

 

 

Uf, tak tohle je i na mě silné kafe. Hnus, jinak to nemůžu nazvat.

 

Neméně kruté metody likvidace zvířat používá i federální úřad, libozvučně nazvaný Wildlife Services (doslova „Služby divoce žijícím zvířatům“); jen v roce 2010 mu padlo za oběť pět milionů zvířat, včetně vlků, kojotů, medvědů, rysů, panterů a jiných vzácných druhů, které překážejí lidem v jejich neustálé expanzi. Představují hrozbu hlavně dobytkářům, kteří za babku skoupili nezměrné lány federální půdy a rozsáhlé prérie amerického Západu, které od pradávna byly vlastí těchto divoce žijících zvířat.

 

 

Měl jsem zato, že expanze bílého muže skončila brzy poté, co na Západě téměř vyhubil bizony. Kolik jich dnes vlastně ještě zbývá?

 

V 19. století, před válkami s indiány, žila na amerických prériích ohromná stáda bizonů, zde nazývaných buffalo; přesný počet není znám, uváděna jsou čísla mezi 50 a 70 miliony. Dnes jich zbývá několik set v Yellowstonském národním parku ve státě Wyoming a i ti jsou neustále ohrožováni. Mnozí z nich jsou stříleni nebo odváženi na jatka, přejdou-li hranice parku. A stejný je i osud divokých koní, mustangů, kterých z původních zhruba dvou milionů zůstalo něco málo přes 30 tisíc; v jejich domovině se teď pasou krávy, jejichž maso a stále větší hamburgery jsou zde tak oblíbené. Naneštěstí i těch zbývajících 30 tisíc mustangů je pro rančery a stále se rozšiřující stáda skotu stále ještě moc, a tak jsou koně naháněni pomocí helikoptér do ohrad, jakýchsi sběrných táborů, z nichž se žádný do volné přírody již nevrátí. Hříbata, stejně jako i dospělá zvířata, často při těchto round-ups zahynou vyčerpáním, a to zvláště v hlubokém sněhu. Březí klisny během odchytu často potratí a mnoho těchto krásných zvířat, symbolů Divokého západu, skončí na jatkách v Mexiku. Odchyty samozřejmě platí daňoví poplatníci, a to i přes četné protesty občanů požadující ukončení těchto praktik. Madeleine Pickens, žena miliardáře Pickense, již po léta nabízí peníze na zbudování několika soukromých rančů, kde by všechna odchycená zvířata mohla žít v pokoji – ani ona však v Senátě zatím neuspěla.

 

 

To je odporné, strašné. Jako klukovi hltajícímu mayovky a rodokapsy mi tyhle souvislosti nedocházely. Buffalo Bill byl pro mě synonymem chlapa – čím víc zářezů na pažbě, tím větší respekt. Vybíjení zvířat hrálo v těchto knížkách zcela podružnou roli...

 

Ano, o masakrech divokých zvířat a indiánů samotných se nepsalo; však i dnes se na školách tomuto námětu vzdělavatelé vyhýbají. Dala by se o tom napsat celá kniha, stejně jako o tom, jak i ostatní „civilizované“ národy dnes nakládají se svými zvířaty. Stačí pomyslet na statisíce tuleních mláďat každým rokem ubíjených pro hebké kožešiny před očima jejich matek na pobřežích severní Kanady; nebo na miliony ovcí a dobytka každý rok vyvážených z Austrálie do Indonézie a do zemí Blízkého východu, přestože videa získaná na tamějších jatkách, dokazující nezměrné krutosti páchané na těchto zvířatech, jsou vládním orgánům dobře známa. Vše, tady u nás i v ostatních zemích, ovládá lidská nenasytnost, apatie k utrpení a honba za co nej-větším ziskem. Kdepak dnes vůbec najdete opravdu civilizovanou zemi, nepo-skvrněnou takovými zločiny? A tak si často říkám: Kam se podělo naše lidství, naše povinnost milosrdenství a soucitu s tvory, kteří mají stejnou schopnost pociťovat strach i bolest jako my lidé a mají stejný nárok na život bez bolesti a utrpení? Jak daleko ještě půjdeme a jak velkými mukami budou muset zvířata ještě projít, než si lidé a jejich vlády řeknou „Tak až potud, dál už jít nesmíme!“. Nevím, zda se toho času dočkám.

 

 

Povězte mi, liší se přístup americké a české veřejnosti k otázkám týkajícím se původu živočišných výrobků? Ve které zemi cítíte větší zájem o zvířata ve velkochovech a snahu ulehčit jim skrze vegetariánství?

 

Na tyto otázky je pro mne opravdu těžké dát správnou odpověď, nemám žádné sta- tistiky či výsledky průzkumu veřejného mínění. Jisté však je, že tady ve Státech, stejně jako v České republice, se povědomí lidí o způsobech chovu hospodářských zvířat v posledních letech začíná měnit. Onen idylický obraz bezstarostného a takřka radostného života prasátek, kraviček a slípek, který se v myslích lidí průmysl ži- vočišné výroby snaží všemi možnými způsoby udržet, postupně mizí. Je to jistě i tím, že zde stále vycházejí články a nové knihy o citovém životě zvířat, jejich emocích a schopnosti vnímat bolest a trpět, a to v míře prakticky stejné jako u člověka. Mám na mysli knihy shrnující nejnovější vědecké poznatky a pozorování odborníků, nikoliv pouhé dohady či laické názory milovníků zvířat. Důkazy toho, jak se časy změnily, dostávám dost často – zvláště když rozdávám brožurky lidem na ulicích nebo studentům před školami. Mnohým stačí jen letmý pohled na titulní stránku a hned vám řeknou: „Já vím, já vím, je to hrozné, jak dnes s těmi zvířaty zacházejí.“ Mají totiž zprávy z tisku i televize, přinejmenším o těch největších zločinech, které nelze dále zamlčovat, a též z výpovědí i videozáznamů statečných lidí, kteří je v těch novo- dobých koncentračních táborech a na jatkách pořídili. Představte si, že byly navrženy zákony, které měly nepovolený vstup do hospodářských zařízení a dokumentaci nehumánního zacházení se zvířaty prohlásit za zločin; pokud vím, v jednotlivých státech zatím neprošly. I to je ohromná změna v etickém nazírání lidí, která ještě před několika málo léty byla nemyslitelná. Jestliže totéž v České republice není zatím dostatečně rozvinuté, věřím, že i tam dojde brzo k nápravě. Pravdu nelze potlačovat navěky.

 

 

Čeho si na vás hodně cením je vaše pokora – to, že vám, člověku vzdělanému, nepřijde trapné či ponižující rozdávat lidem na ulici informační texty a letáky...

 

Nikdy jsem to nepociťoval jako něco obtížného, spíš naopak. Vždycky je to radostná práce, když se postavíte za dobrou věc. Často jste i odměněni, lidé se s vámi dají do hovoru, někdy vám dokonce přijdou s dojetím poděkovat, že jste jim otevřel novou cestu a upozornil je na něco, o čem nikdy nepřemýšleli, protože neměli ani tušení, jak hrozným způsobem se s hospodářskými zvířaty zachází. Ona je v lidech ta dobrota často nějak zasunutá a náhle vyplyne na povrch, třeba jen po přečtení prosté brožurky. Právě proto je nesmírně důležitý ten přímý styk s lidmi, zvláště s těmi mladými a se studenty. Navíc rozdávání brožurek a pamfletů o životě a osudu hos- podářských zvířat je tak jednoduché... Můžete to praktikovat kdekoliv na veřejném místě: na ulici, před školami, při koncertech pro mladé lidi, při sportovních utkáních, prostě všude, kde si stoupnete nebo kde si postavíte stánek.

 

 

Odkud můžou čerpat pravdivé informace o životě hospodářských zvířat ti lidé, kteří nemají přístup k internetu?

 

Informačních materiálů k tomuto účelu je spousta a jsou nabízeny zdarma či za do- brovolný příspěvek různými organizacemi na ochranu zvířat, u nás doma i tady ve Státech. V tomto směru nejznámější organizací v Americe je Vegan Outreach, jejíž brožurky, zaměřené výhradně na hospodářská zvířata a propagaci vegetariánství, se dostaly do rukou statisíců lidí, převážně studentů na univerzitách a kolejích. V České republice pravděpodobně nejrozšířenějším textem popisujícím osud hospodářských zvířat a význam vegetariánství je osmistránková brožura Jak nejlépe můžeme pomoci zvířatům; je možno ji získat zdarma od několika organizací, zejména od sdružení Ochránci hospodářských zvířat. Pokud vím, je možno kdykoliv zavolat nebo napsat do některé neziskové organizace tohoto typu a požádat ji o její informační letáky. A pokud projevíte zájem pomoci s jejich šířením, rádi vám brožurky zašlou ve větším množství. Kéž by jednotlivců a skupin pro tuto tak ohromně důležitou práci doma přibývalo! To bych si přál nejvíc. Jen si pomyslete, kolik životů zachráníte a jak velkému utrpení zabráníte, když průměrný nevegetarián tady v Americe, a myslím i v České republice, za svůj život sní přibližně dva a půl tisíce zvířat, a to s výjimkou ryb. To jsou neuvěřitelná čísla.

 

Zpráva komise OSN zmiňuje dopad chovu hospodářských zvířat na přírodu – opravdu je tak značný?

 

Bezpochyby ano. Ničení přírody, ovzduší a přírodních zdrojů zapříčiněné chovem hospodářských zvířat je ohromné, dokonce větší než ničení přírody způsobené dopravou na celém světě – tedy auty, kamiony, letadly, nákladními loděmi a všemi ostatními prostředky dopravy. Již dnes je způsob chovu těchto zvířat neudržitelný a jím způsobené škody nenahraditelné. Dál to tímto způsobem už nemůže pokra-čovat. Mizí amazonské pralesy, dnes přeměněné na pastviny a rozsáhlá pole pro sklizeň sojových bobů a ostatních živin nutných pro výkrm dobytka. V některých státech Střední Ameriky zaniklo 50 procent pralesů, odpad továrních farem znečistil řeky, jezera a vzácné podzemní zdroje vody. Skleníkové plyny vylučované zvířaty a jejich odpadem, tedy především čpavek a methan, jsou jednou z hlavních příčin globálního oteplování. Spotřeba vody pro chov hospodářských zvířat přesahuje 50 procent celkové její spotřeby. Je-li zpráva seriozního časopisu TIME pravdivá, pak jeden hamburger představuje ztrátu pěti čtverečních metrů pralesa, spotřebu 810 litrů vody a znečištění skoro šesti kilogramy výkalů! Dle zprávy Organizace pro po-travu a výživu při OSN z roku 2006, o které jste se zmínil, jsou stále větší a větší stáda dobytka „největší hrozbou pro podnebí, pralesy a divokou zvěř“. Kéž by tyto údaje byly dostatečným varováním i pro ochránce životního prostředí, tady i u nás doma! Pokud vím, převážná většina jich vegetariány není.

 

 

Jakou máte představu o soužití lidí a zvířat v budoucnu? Měl by se zásadně změnit způsob jejich chovu, anebo bychom je měli navrátit přírodě, jak si to přejí stoupenci práv zvířat?

 

Pevně věřím, že lidé jednou budou žít se zvířaty v míru. Vždyť stále častěji se doz- vídáme o bohatém citovém životě zvířat, o jejich emocích, dojemné starosti o mlá- ďata, stejně jako o jejich schopnosti trpět fyzicky i mentálně, a mnohých jiných vlastnostech člověku tak blízkých. Tedy že nakonec lidé pochopí, že zvířata jsou tady s námi, nikoliv pro nás, pro naše potřeby a záliby; a že za ně a jejich blaho neseme odpovědnost! Bude to pomalý proces, ale neustálý a nadějný. Skoro denně jsme svědky nadcházejících změn – třeba jen v tomto posledním zářijovém týdnu byly v Katalánsku naposledy pořádány býčí zápasy a v městě West Hollywood konšelé vydali zákaz prodeje kožešinových výrobků ve všech městských prodejnách. To jsou drobné, ale ohromně důležité změny a věřím, že jich bude stále přibývat – že jednoho dne zmizí čelisťové pasti, rodea, zvířata v cirkusech a lovení zvěře, že používání kožešin se stane věcí minulosti a mnohé, mnohé jiné. Je však nutné říct, že k žádným takovým změnám nedojde, když se o to sami, a to každý z nás, nepostaráme. Mož-ností jak přiložit ruce k dílu je mnoho. Vlády, parlamenty, církve a jiné instituce to za nás nikdy neudělaly a nikdy neudělají.

 

 

Poptávka po mase a mléčných výrobcích bohužel neklesá. Hospodářská zvířata budou nejspíš ještě dlouho vystavena systémovému týrání...

 

V případě hospodářských zvířat to bude hodně těžké. Víme, že změnit způsob jejich chovu, tedy zavedení humánních metod a zákonů proti krutostem na nich dnes páchaných, je velmi obtížné a přitom tolik potřebné; četné organizace a vlády na tom pracují. Co však dělat, aby došlo k opravdovému zmírnění jejich utrpení, když nejenom lidí na světě neustále přibývá (za několik let to prý má být devět miliard namísto nedávných šesti!), ale přibývá i národů, v nichž chov hospodářských zvířat a pojídání jejich produktů se stává symbolem blahobytu a lepšího sociálního po- stavení. Nejlepším příkladem toho je Čína, ale i Indie; africké státy a jiné rozvojové země se postupně přidávají. Představte si, že Čína je dnes největším výrobcem vepřového masa na světě, předstihla již Spojené státy! Jak hrůzným způsobem se tam s vepři, těmito citlivými a inteligentními tvory, zachází, nechci ani domyslet. Kdypak tam a v zemích třetího světa dojde k výraznějším změnám v poměru lidí ke zvířa-tům a k zavedení zákonů na jejich ochranu proti lidské krutosti, když v evropských a amerických zemích je tento vývoj tak pomalý? Toto pomyšlení mne často děsí.

 

 

Je z toho všeho vůbec východisko?

 

Řešení je několik. Nejdůležitější ze všech je přijetí vegetariánství, nejlépe samo-zřejmě v celé jeho šíři, nebo alespoň postupné, případně částečné. Někteří důslední vegetariáni nebo vegani mi možná budou mít za zlé, že říkám „částečné“ přijetí vegetariánství. Ale podívejte se: je vůbec možné očekávat, že tady v Americe, u nás doma, nebo kdekoliv jinde se během deseti či dvaceti let polovina obyvatel stane přísnými vegetariány? To je jenom zbožné přání, neuskutečnitelné. Co však možné je, že v tom samém časovém období všichni sníží spotřebu masa a ostatních živočišných výrobků na polovinu a výsledek bude stejný – doma nesčetné miliony a tady miliardy zvířat budou v pouhém jednom roce zachráněny. Proto je tak důležité lidi poučit, být přístupný k jejich třeba jen částečné změně a vyvarovat se onoho radikálního požadavku „vše nebo nic“, který zvířatům nejenom nepomůže, ale naopak jim velmi uškodí. Naším úkolem není prosadit svůj vlastní názor a snažit se debatu s lidmi za každou cenu „vyhrát“, ale především pomoct zvířatům a umenšit jejich utrpení. Toto samozřejmě není jen můj názor, k takovému závěru došli mnozí zkušení vzdělavatelé a ochránci zvířat. Stále si to připomínejme: každičký zachráněný tvor je důležitý!

 

 

Takže je potřeba co nejvíc omezit spotřebu nejenom masa, ale i mléka, mléčných výrobků a vajec, jejichž produkce je též spojena s velkým utrpením hospodářských zvířat...

 

Určitě. Je k nevíře, jak málo lidí si uvědomuje, kolik utrpení se skrývá za sklenicí mléka nebo jedním vejcem. Strava připravená z rostlin je dnes pokládána za zcela po-stačující po stránce výživné i zdravotní. To vše je již všeobecně známé z nesčetných studií a všem dostupné odborné literatury; však i v mediích je často zdůrazňováno jíst méně, dokonce daleko méně masa a ostatních produktů vyrobených ze zvířat. Přechod k bezmasé stravě je tedy ten nejpřímější způsob jak zvířatům pomoct. Produkty pro vegetariány jsou dnes vyráběny ve velkém výběru a tady ve Státech, stejně jako v Evropě, jsou dostupné v každém supermarketu a často i v docela malém obchodě. Jejich cena bude klesat a jejich výběr a kvalita se budou zvyšovat se stoupajícím zájmem o ně. Vegetariánů, obzvláště v evropských a amerických zemích, stále přibývá a to je velmi nadějné.

 

 

Hodně by asi pomohlo podstatně zvýšit ceny masa a ostatních živočišných výrobků, jejichž výroba je dnes převážně dotována státem...

 

Ano, díky vysokým státním dotacím (paradoxně i já, přísný vegetarián, na tyto dotace v podobě daní přispívám) jsou ceny masa a ostatních živočišných produktů ne-smyslně nízké a tím i spotřebiteli snadno dostupné. Kdyby se spotřebitel musel podílet na vysokých výdajích chovu hospodářských zvířat a na nápravě zničených přírodních zdrojů, kdyby byl finančně zodpovědný za zničenou půdu, pralesy a vybitá divoká zvířata, jakož i za nezměrné množství spotřebované vody a energie, pak by si mohl dovolit jíst maso a jiné živočišné výrobky nanejvýš v neděli.

 

 

Neboli strategií vlád je dát lidem v hojné míře nezaplacené živočišné výrobky s úmyslem eliminovat jejich nespokojenost a odvrátit jejich pozornost alespoň od otázek týkajících se chovu zvířat a zemědělské politiky. Stejně jako někdejší římská elita i současní papaláši vědí, že davu stačí k relativně spokojenému životu „chléb a hry“.

 

To víte, že ano! Ale co k tomu říct? Při vědomí toho, jak obtížné je pro mnohé lidí zbavit se zakořeněného zvyku pojídání masa, vkládám velkou naději i do nové technologie přípravy masa v laboratoři, založené na buněčných kulturách získaných z tkání jediného zvířete. Chov miliard zvířat a s ním spojené morální a nesmírné ekologické problémy by tak zanikly. Intenzivně se na tomto poli pracuje v několika zemích, včetně Spojených států, a základní technologie je již vyřešena. Myslím, že tento způsob obživy a vývoj nových technologií založených na moderních metodách biologie a genetiky budou nutné k tomu, aby lidstvo a příroda vůbec přežily.

 

 

Jaký máte názor na používání živočišných produktů pocházejících z malých hospo- dářství či ekofarem?

 

Když s lidmi mluvím o osudu hospodářských zvířat a vegetariánství, občas mi řeknou: „ .... však my teď kupujeme maso i mléko jen z malých hospodářství nebo z ne- daleké bio- či ekofarmy“. To je jistě dobře, o zvířata je v nich alespoň během chovu lépe postaráno a jsou zbavena utrpení, jímž procházejí v továrních velkofarmách. Tito lidé, při vším svém zájmu o blaho zvířat, si však neuvědomují, jakým utrpením projdou tato „biozvířata“ poté, co opustí farmu – tedy během transportu a na jatkách, kde je s nimi zacházeno stejně surově a krutě jako se všemi ostatními. Návrat k ma- lým hospodářstvím je díky nesmírně vzrostlé spotřebě živočišných produktů nemožný a je pouhou utopií; navíc volný výběh miliard zvířat dnes natěsnaných po stati- sících v těch dnešních koncentračních táborech by znamenal ekologickou katastrofu.

 

 

Jsou i jiné způsoby, kterými se průmysl živočišné výroby snaží spotřebitele na své produkty nalákat. Jak pohlížíte třeba na všelijaká ta ujištění o organicky připravených výrobcích?

 

Ano, často od lidí vyslechnu, že kupují pouze „organicky“ připravené maso, „or-ganické“ mléko, mléčné výrobky či vejce, aniž si uvědomují, že těm v bídě a bolesti žijícícím zvířatům vůbec nezáleží na tom, zda pojídají organicky vypěstovanou trávu či jiné krmivo; na jejich utrpení se tím nic nezmění. Stejně nesmyslné, klamné a do- konce nemorální je používání nálepek nebo nápisů na balíčcích masa a jiných živočišných produktech, které hlásají „humánní“ či „laskavé“ zacházení se zvířaty, či dokonce „zaručeně humánně připravené“. Agrobyznys velmi dobře ví, že většině lidí dnes záleží na tom, zda je se zvířaty humánně zacházeno a má tedy dobře vy- myšlené, jak svědomí zákazníka podobnými nápisy snadno uklidnit.

 

Pravda o tom, čeho se společnosti dopouštějí na hospodářských, laboratorních i jiných zvířatech, vám leží na srdci už déle než dvacet let. Jak se žije člověku s takovým břemenem? Cítíte dnes, po množství odvedené práce, určitou úlevu?

 

Jak těžké to břemeno je záleží na tom, do jaké míry osud zvířat člověka tíží a jak se s tím dokáže vyrovnat. Je to ta nezměrná hloubka a rozsah utrpení zvířat po celém světě, která člověka tíží, spolu s obrazy jejich strádání, které lze z mysli často jen velice těžko vymazat – něco jako post-traumatic stress syndrom, mám-li užít dnes užívaného termínu. A tomu se člověk musí bránit, jinak by zvířatům ani tou skromnou prací, které je schopen, nepomohl. Z vlastní zkušenosti vím, jak je to často těžké. Neustálé zprávy a dokumenty o utrpení zvířat na někoho těžce doléhají a mo- hou způsobit i mentální zlom; vybavuji si zprávu z Jižní Koreje, kde po výskytu slintavky a kulhavky nedávno zaživa pohřbili 3,5 milionu vepřů, dokonce zcela neoprávněně. Ty obrazy ubožáků vhazovaných do obrovských jam a zaživa pohřbí- vaných vám nikdy z mysli nevymizí; dle tiskové zprávy několik pracovníků, kteří se na tomto masakru museli podílet, později spáchalo sebevraždu. Pohled na utrpení ostatních může člověka dovést až tak daleko a je nezbytné stále nacházet sílu a nedat se tím zlomit.

 

 

Viděl jsem to na videonahrávce: živá kvičící prasata byla buldozerem shrnuta do jámy v několika vrstvách; mnohá se udusila pod těly jiných dřív, než je zasypali hlínou. Vydržel jsem se na to dívat sotva pár minut.

 

Pravděpodobně stejný videozáznam, pořízený statečnou So-Yeon Park, v Jižní Koreji oblíbenou zpěvačkou, jsem dostal i já; již po několika málo vteřinách jsem musel video zastavit, nebylo možné to úděsné utrpení sledovat. Takové věci se ovšem dějí každičký den, snad jen v menším množství, a nikdo u nás doma či kdekoliv jinde o tom ani neví. Mám o podobných zvěrstvech stovky dokumentů a byla by z toho celá kniha – ale kdo by ji četl nebo alespoň otevřel?

 

 

Máte pravdu: číst o krutostech páchaných na zvířatech, nebo s nimi být konfrontován při sledování videonahrávek, na to jsme dnes příliš „citliví“. Navíc má každý pocit, že on za to přeci nemůže...

 

Když na toto téma mluvíme, rád bych připomněl jedlíkům masa, kdo za ně tu hrůz- nou práci na jatkách dělá – většinou to nejsou lidé hrubí a necitelní. Zde u nás jsou to často chudí emigranti, kteří ze zoufalství a nemožnosti najít jiný způsob obživy se k nebezpečné a city ubíjející práci na jatkách odhodlají. Dle statistik Úřadu práce je průměrná doba jejich zaměstnání jeden rok; mnozí z nich na tuto práci doplatí mentálními poruchami.

 

 

Vraťme se k mé předchozí otázce: Může člověk, který je při práci pro zvířata vystaven tolika hrůzným obrazům, pocítit někdy i úlevu?

 

Tak ano, sem tam se něco povede; nějaké krutosti se zabrání a člověk má z toho radost. Když však napíšete další článek, vydáte knížku nebo porozdáváte brožurky, nikdy vlastně nevíte, jaký to bude mít dopad, zda to tak říkajíc někoho zasáhne a těm zvířatům trochu pomůže. To už tak při téhle práci bývá. Asi nejvíc člověka udržuje naděje, že všechny ty zločiny na zvířatech páchané jednou alespoň z velké části pominou a že člověk k tomu svým malým dílem právě teď přispívá. Věřím, že mluvím i za ty nespočetné tisíce skromných, neznámých a obětavých lidí, kterým osud zvířat leží na srdci a kteří jim tolika různými způsoby pomáhají, u nás doma a jinde na světě. Jsou to ti, kteří se starají o opuštěná a toulavá zvířata, pracují v útulcích, pořádají veřejné přednášky a humánní výuku na školách, demonstrace a symposia, sepisují a rozdávají petice, píší do novin a legislátorům, pracují v organizacích pro ochranu zvířat a finančně je podporují. Jedinou odměnou za všechnu jejich práci je jistota, že svým dílem přispěli ke zmenšení utrpení na světě.

 

 

Vaším dosud posledním dílem byla kniha Zvířata jsou naši bližní, která se na trhu v České republice objevila před Vánoci 2010. Jaké ohlasy na ni jste zaznamenal?

 

Potěšilo mě hezké ocenění knížky, kterého se mi dostalo od několika málo lidí, jež znám a jejichž chvály si vážím. Ti všichni jsou zapojeni tím či oním způsobem do prá- ce pro ochranu zvířat a pokud vím, jsou též vegetariáni. Od všech ostatních se mi do- stalo pouze mlčení, tak jak tomu často bývá. Je důvodem toho ostýchavost, lhostejnost vůči utrpení ostatních tvorů, vědomé popření zřejmých krutostí na zvířatech páchaných, nebo špatné svědomí dané tím, že svým životním stylem k těmto kruto- stem přispívají? Anebo prostě nezájem o mimolidské tvory a jejich osud? Na toto téma byla napsána četná pojednání, a to lidmi učenými, psychology, sociology a ji- nými odborníky; sám tedy nebudu pátrat po příčinách, proč lidé, kteří prohlašují, že zvířata skutečně „milují“, se mohou podílet na takřka neuvěřitelných zločinech páchaných na zvířatech, především těch hospodářských. Samotný počet obětovaných zvířat je též neuvěřitelný; skoro tři sta jich skončí svůj strastiplný život každou minutu jen v České republice, ve dne i v noci.

 

 

Opět jsme u kořene celého problému, totiž že přímou konfrontaci s tak velkým zlem snese jen málokdo. Snad proto tolik lidí, ačkoli je tuší, o této temné stránce svého života „raději nevědí“...

 

Ano, tak tomu zřejmě je u převážné většiny lidí – prostě zavřít oči a o tom všem nic „nevědět“. V obou posledních knížkách, Jejich jest království a Zvířata jsou naši bližní, jsem se záměrně vyhýbal popisu krutostí, pro čtenáře doslova šokujících; byla v nich popsána skutečně jen velmi malá část toho, co je dnes známo z dokumentů, videozáznamů a výpovědí lidí, kteří v těchto novodobých koncentračních táborech a místech „konečného řešení“ pracovali. Nicméně to, co v nich popsáno bylo, je dos-tatečným obrazem celého toho nelidského a k utrpení zvířat lhostejného systému. Však já sám jsem po dlouhá léta též „nevěděl“ a osud tvorů, které jsem pojídal, mi též byl do velké míry lhostejný. Později, někdy před dvaceti lety, jsem se však o tom všem „dozvěděl“ a musel jsem se rozhodnout; v mém případě to rozhodnutí bylo zcela snadné a jednoznačné – že nemorální systém prostě podporovat nemůžu a přestal jsem, takřka „přes noc“, všechny ty jejich produkty pojídat. A tak mám naději, že tomu tak jednou bude i u těch „mých“ čtenářů.

 

 

Máte v plánu – přes všechno, co jste již pro zvířata udělal – ještě nějaké aktivity nebo projekty?

 

Vydat doma další knížku už v plánu nemám – sám dobrý pisatel nejsem a navíc mám pocit, že všechny knížky, které jsem pomohl v Čechách vydat, zvláště ty dvě, o kte- rých jsem se již zmínil, pověděly o životě a osudu zvířat to nejdůležitější, co bylo nutné říct. Navíc ona dříve zmíněná brožurka Jak nejlépe můžeme pomoci zvířatům popisuje ve velmi přehledné a krátké formě vše, co by člověk o životě a osudu hos- podářských zvířat v České republice měl vědět. Lze ji získat zdarma od organizace Ochránci hospodářských zvířat, stačí si otevřít stránky www.ohz.cz. Vždyť je to vskutku povinnost každého, kdo živočišné výrobky pojídá, alespoň vědět, jak ona zvířata žila a jak umírala!

 

 

Jinak řečeno je nutno skoncovat s anonymitou spotřeby masa a ostatních živočišných výrobků. Budete tyto věci dále lidem připomínat?

 

Rozhodně ano. Nechci být oním silent vegetarian, jak tomu tady říkají, tedy „mlčen-livým, němým vegetariánem“. Když člověk ví o všech těch krutostech páchaných na zvířatech, pak nemůže dál jen netečně přihlížet, musí za ně taky promluvit. Přitom není nezbytné psát knížky, vždyť zbývá mnoho jiné práce: informovat ostatní o živo-tě a osudu hospodářských zvířat rozdáváním informačních materiálů a promítáním dnes snadno dostupných dokumentárních snímků a videozáznamů, pořádat přednáš-ky na školách, v knihovnách a ostatních institucích, sbírat podpisy na podporu no-vých legislativních opatření týkající se ochrany zvířat, pečovat o zvířata bez domova, pomáhat útulkům pro opuštěná zvířata a organizacím na ochranu zvířat, a všude se zastávat těchto tvorů, kteří sami žádnou moc ani svůj hlas nemají. A tak pokud budu moct na nohách stát, chci alespoň pokračovat v rozdávání těch svých brožurek.

 

 

Přeji vám k tomu hodně sil a díky za tento rozhovor.

 

 

***

 

KAŽDÉMU Z NÁS, KOMU NENÍ OSUD ZVÍŘAT LHOSTEJNÝ

 

Zvířata nemají žádnou moc, žádné zastoupení a ani hlas, aby se sama bránila a za sebe promluvila; my jsme jejich jediným hlasem a jejich jedinou nadějí.

Rozhovor novinářky Aleny Heinové s Dr. Janem Čejkou, který byl uveřejněn v srpnu 2007 na www.pozitivni-noviny.cz, ochránci zvířat už dobře znají. Do této knihy, která má ambici oslovit širší publikum, ho zařazuji se svolením redakce Pozitivních novin.

 

Každý z nás, komu osud zvířat není lhostejný a kdo ať jakýmkoliv způsobem pracuje pro jejich ochranu, prošel údobím poznávání a osobního rozhodování, jak nejlépe a v které oblasti nejúčinněji přispět ke zlepšení jejich těžkého údělu. Jaká byla ta tvoje cesta poznávání?

 

Byla to cesta dost nerovná a nevzpomínám si dobře ani na její začátek. Bylo to někdy na počátku 90. let – tehdy jsem již pomáhal jako dobrovolník v jednom ze sou- kromých útulků pro opuštěná zvířata –, kdy se mi otevřely oči k velkému utrpení, kterým zvířata v té naší „civilizované“ společnosti procházejí. Bylo to při návštěvě detroitského městského útulku, spíše jakéhosi koncentračního tábora pro zvířata, kde jsem se seznámil se způsoby, jakými je s potulnými a opuštěnými zvířaty zacházeno a obzvláště jakým nehumánním způsobem jsou tito ubožáci likvidováni. Konšelé města vyslechli moji zprávu o nutnosti nápravy i moje požadavky, a teprve po zásahu politicky vlivných osob se podařilo dosáhnout alespoň těch nejnutnějších náprav, zejména zákazu používání plynových komor k hromadnému usmrcování zvířat. Časem přibyly další akce. Spolu s malou skupinou mladých aktivistů jsem se účastnil demonstrací proti užívání zvířat v cirkusech a k výrobě kožešin. Časté byly i de- monstrace proti lovení a chytání zvířat do pastí, zvláště tady v Michiganu tak oblí- bených „sportů“. Rozdávání brožur a letáků na ulici a také u stánků při různých festivalech a výstavách je též účinné a stále v tomto úsilí pokračuji; jen ze zoologické zahrady mě s mými letáky po kratší době vyhnali, obrazy v pastích a na farmách mučených zvířat příliš narušovaly pohodu návštěvníků. A těžko bych spočítal dopisy, které jsem za ta léta rozeslal v úsilí přimět členy kongresu v Michiganu a federální zákonodárce ve Washingtonu k zavedení zákonů na ochranu zvířat, a to především zvířat hospodářských, jejichž utrpení je tak nezměrné a většině lidí zcela neznámé.

 

 

Petice, podpisové akce a referenda mají často značnou účinnost. Máš s těmito pro-středky práce pro ochranu zvířat nějaké zkušenosti?

 

Sbírání podpisů na různé petice jsem se zúčastnil několikrát. Je to velmi účinný způsob, jak přinutit různé instituce či zákonodárce ke změně status quo a navíc dát lidem na vědomí, jak je se zvířaty v jednotlivých oblastech zacházeno; je neuvěřitelné, jak málo lidí vůbec ví, jakým utrpením procházejí obzvláště hospodářská zvířata, jakým krutostem jsou vystavena zvířata na kožešinových farmách, při lovení a chy- tání do pastí, drezúrách v cirkusech, v pokusných laboratořích. Tisíce podpisů jsme nasbírali, převážně v nijak zvlášť bezpečných černošských čtvrtích Detroitu, na pod- poru humánní eutanazie opuštěných zvířat v městském útulku. Dvě nedávná referenda pro zákaz střílení hrdliček a používání psů při lovení medvědů v Michiganu vyžadovala skoro jeden milion podpisů. Hrdličky se nám podařilo zachránit a roz- hněvali jsme mnoho lovců, pro které právě tito ptáci jsou zde velmi oblíbenými terči; v ostatních státech jich zmrzačí nebo zabijí nespočetné miliony každým rokem. Referendum na ochranu medvědů díky intrikám mocné lovecké lobby nakonec bohužel neprošlo.

 

 

Vystudoval jsi chemii, pracoval v nemocnicích v Praze a později v Americe, účastnil ses výzkumu dětských nemocí. Ovlivnilo tvé zaměstnání nějakým způsobem tvoji práci v ochraně zvířat?

 

Při své práci jsem zvířata k pokusům ani k jiným účelům nikdy nepoužil. Vím však dobře, co se za zavřenými dveřmi laboratoří děje a jak velkým utrpením laboratorní zvířata procházejí. O mnohém jsem se dozvěděl později, když jsem jako člen vědecké poradní komise při Humane Society of the United States (HSUS) ve Washingtonu měl možnost studovat návody týkající se výuky na univerzitách a provádění pokusů na zvířatech. Díky ověřeným, dnes dostupným alternativním metodám při výuce studentů a provádění pokusů, je používání laboratorních zvířat v přečetných případech naprosto neospravedlnitelné. Obzvláště hanebné je používání zvířat, a to dokonce i primátů, našich nejbližších příbuzných, v četných vědeckých pracovištích, průmyslových a vojenských laboratořích při pokusech, které jsou duplicitní, špatně naplánované a často nedokončené. Mnohdy jsou zaměřené pouze na získání dalších grantů či akademického povýšení, mají pochybný vědecký význam nebo jsou dokonce zcela bezvýznamné. Moje kritika nehumánního, takřka středověkého pří- stupu ke zvířatům, kterou jsem uveřejnil v jednom známém lékařském časopise, se samozřejmě setkala s hněvem experimentátorů a vedení nemocnice mi doporučilo, pod pohrůžkou ztráty zaměstnání, podobných veřejných kritik zanechat. Lze jen doufat, že postupné zavádění alternativních metod a narůstající morální uvědomělost studentů i vědeckých pracovníků, jakož i tlak organizací proti pokusům na zvířatech jednou provždy vivisekci ukončí. Nikdy jsem nedělal rozdíl mezi utrpením lidí a utr- pením zvířat; jejich vnímání bolesti, schopnost trpět a jejich emoce jsou prakticky neodlišitelné od našich. A tak i ta moje práce v nemocničním prostředí do značné míry podpořila moje snahy zvířatům v jejich strádání pomáhat.

 

 

Z odporu k bezcitnému systému vykořisťování a zneužívání zvířat ochránci někdy zvolí radikální řešení, riskují svoje zaměstnání a dokonce i svobodu. Zajímal by mě tvůj názor na ochránce zvířat, kteří se k problému staví militantně.

 

Těmto lidem rozumím; hněv a pocit vlastní bezmocnosti vůči krutému systému někdy člověka přinutí použít radikálních metod. Tady u nás tyto lidi dokonce nazývají teroristy a jako s teroristy s nimi i zacházejí. Staví je na úroveň lidí, kteří pro svou domnělou jedinečnost a správnost svého přesvědčení neváhají druhé i zabíjet. Pokud vím, žádný z těch „militantních“ ochránců zvířat žádnému živému tvoru nikdy neublí- žil a jen doufám, že se tito mladí lidé k nějakému násilnému činu ani v budoucnosti svést nedají. Vždyť právě nenásilí je zásadou, kterou musí tito aktivisté při svých akcích dodržovat především. Zrušení otroctví, emancipace žen, zrovnoprávnění černochů s bělochy a jiné sociální nespravedlnosti byly vždy podpořeny lidmi, kteří neváhali použít radikální metody a obětovat dokonce i svoji svobodu a život za spra- vedlivou věc. Osvobozovací akce ochránců zvířat samozřejmě často znamenají pro vykořisťovatele ekonomické ztráty, které bohužel mají někdy negativní dopad a u ně- kterých lidí vyvolají odpor či odsouzení. Je to však právě díky těm „krádežím“ zmučených zvířat z klecí a hrůzných podmínek velkochovů, v mediích zveřejňo- vaným dokumentům získaným pomocí skrytých kamer a díky svědectví těch, kteří měli odvahu na farmách, jatkách a jiných místech utrpení zvířat pracovat, že se lidé dozvědí – mnohdy vůbec poprvé – o krutostech na zvířatech páchaných. Mám obdiv k těm, kteří tímto způsobem lidem otevírají oči. Je to jeden z účinných způsobů vzdělávání lidí, kterého je tolik potřeba.

 

 

Zasloužil jsi se o české vydání několika knih o morálním postavení zvířat a naší odpo- vědnosti za jejich ochranu. Co tě k tomu přivedlo?

 

Především to, že na knižním trhu tyto knihy chyběly a že jsem je pokládal pro české čtenáře za velmi potřebné. Kniha Osvobození zvířat filosofa Peter Singera, přeložená do mnoha světových jazyků, oslovila miliony lidí na celém světě, doslova změnila jejich život a přivedla mnohé z nich k vegetariánství. Doufal jsem, že podobně osloví i české čtenáře svým svědectvím a důkazy morálního postavení zvířat coby cítících a bolest vnímajících tvorů, a na příkladech nesčetných zločinů na zvířatech páchaných je přivede k poznání nemorálnosti soudobého vykořisťování zvířat a k větší odpo- vědnosti za jejich ochranu. Na tuto knihu navázala Věčná Treblinka, v níž profesor Patterson tak jedinečným způsobem srovnává utrpení a ponižování lidí s utrpením a zločiny, kterých se my dnes dopouštíme na zvířatech, stejně nevinných a bez- mocných tvorech. Logickým pokračováním a doplněním těchto dvou knih je knížka Jejich jest království, která je souborem kapitol, které jsem vybral ze tří nedávno vydaných knih o životě, osudu a emocionálních schopnostech hospodářských zvířat. Takřka neuvěřitelný rozměr a hloubka utrpení hospodářských zvířat, zdaleka pře-sahující všechno ostatní utrpení zvířatům lidmi způsobované, je hlavní motivací mojí současné práce.

 

 

Tedy humánní výchova a vzdělávání jsou jedny z nejdůležitějších způsobů, jak utrpení zvířat zmírnit.

 

Ano, humánní výchova, v rodině i na školách, a sebevzdělávání jsou tolik důležité. Jsou však jenom tím prvním krokem. On se totiž člověk musí tím, o čem se poučí, taky řídit a podle toho i jednat; prostě všechna ta znalost se musí nějak „dotknout srdce“, jinak je k ničemu. Sám jsem se vzdal masa a všech ostatních výrobků ze zvířat odvozených někdy před patnácti léty, když jsem se poučil o všem tom utrpení a kru- tostech, kterým jsou hospodářská zvířata vystavena po celý svůj život na farmách, při jejich transportu a na jatkách. Nechci a není to ani možné při této příležitosti podrobněji popisovat, jak nelidským způsobem je se zvířaty v zemědělství a ostatních zařízeních zacházeno. Ačkoliv informace o tom jsou dnes všem snadno dostupné, drtivá většina lidí však nemá zájem se o tom poučit a má jen mlhavé představy o životě miliard zvířat, která jim slouží za potravu a k tolika jiným účelům, do- konce i k zábavě. Žijeme uprostřed nového holocaustu neuvěřitelných rozměrů a je tragické, že o něm při vší té dnešní honbě za materiálními potřebami a zábavou prakticky nikdo ani neví.

 

 

Mluvíš o krutostech, kterých se společnost dopouští zvláště na zvířatech hospodářských. Zajímal by mě tvůj názor na výrobky „humánně“ připravené, o kterých teď často slyšíme.

 

S velkou radostí vítám jakýkoliv nový zákon a nařízení, které umožní hospodářským zvířatům o něco snesitelnější život, ať jde o vysvobození z klecí, zákaz bolestivých procedur prováděných bez umrtvení či reformy, kterých díky rostoucí uvědomělosti lidí stále přibývá. Avšak označovat výrobky ze zvířat o něco méně týraných nálepkami „humánně pěstované“, „organicky vyrobené“ či „zaručeně humánní“ je jen dalším velmi chytrým výmyslem agrobyznysu k uklidnění svědomí spotřebitelů a nabytí ještě větších zisků. Uvedu jenom malý příklad: podle nařízení amerického drůbežářského průmyslu nemá počet slepic s vykloubenými nebo zlomenými křídly a pařáty přestoupit 10 procent a počet živých slepic vhazovaných do vařící vody za účelem odstranění peří nemá být vyšší než dvě procenta. I když pomineme skutečnost, že tato čísla jsou v praxi často mnohem vyšší, jde tedy o 2,5 milionu zraněných slepic a půl milionu slepic uvařených zaživa každičký den. Přesto však zvíře, které prošlo tak velkým utrpením a bylo navíc často podrobeno záměrným krutostem zemědělských a jatečních dělníků, je nakonec označeno jako „humánně pěstované“. Je to velký podvod a zločin. Způsoby, jakými se nakládá s ostatními zví-řaty, nejsou nijak odlišné; příklad, který jsem uvedl, je pouze jeden z mnoha, které jsou v agrobyznysu zcela běžné a bohužel spotřebitelům naprosto neznámé. Jediným způsobem jak hospodářským zvířatům opravdu pomoct od všeho toho utrpení je samozřejmě přijetí přísně vegetariánské stravy, tedy vzdát se masa, mléka, mléčných výrobků a vajec. To je zároveň moc prospěšné jak pro zdraví člověka, tak i přírody, která je právě díky chovu hospodářských zvířat nezměrně ničena.

 

 

O mnohých jiných případech vykořisťování a zneužívání zvířat jsme nemluvili a jen doufám, že k tomu brzo budeme mít opět příležitost. Rád bys k tomu, o čem jsme tu mluvili, ještě něco dodal?

 

Rád bych řekl vám všem, kteří tam doma zvířatům pomáháte a pracujete pro jejich ochranu, abyste se navzdory všelijakému nepochopení a zklamání práce pro tyto naše bližní nevzdávali. Zvířata nemají žádnou moc, žádné zastoupení a ani hlas, aby se sama bránila a za sebe promluvila; my jsme jejich jediným hlasem a jejich jedinou nadějí. Jednou jsi mě požádala, abych z knížky „Království“ něco přečetl. Tak snad jen tu krátkou výzvu až na samém konci, kterou si sám často připomínám:Jak bychom vůbec mohli v noci spát při vědomí, že náš bližní, člověk nebo zvíře, nevýslovně trpí, aniž bychom učinili vše, co je v našich silách, abychom jeho utrpení zmírnili. Cena za takový klidný spánek není vysoká, zatímco odplata za naši lhostejnost může být katastrofální. Buďme moudří, spravedliví a soucitní. Nic jiného nepomůže.“ A děkuji ti za tento rozhovor.

 

 

***

 

Lze říci, že to, co člověka činí opravdu člověkem, je právě jeho schopnost pochopit, že utrpení zvířete je důležitější než požitek z kousku masa.

Matthew Scully

 

V dnešní době jsou zvířata řemeslně vražděna v ovzduší hrůzy, vzpoury a nevýslovného utrpení. Důsledkem toho je, že dnešní lidé nestravují jen maso, ale zároveň vztek, vzpouru a vlastní zvířeckost.

Hervé d’Encausse

 

Pro toho, kdo má mysl otevřenou, je utrpení zvířete dokonce víc nesnesitelné než utr-pení člověka; neboť v případě člověka alespoň přiznáme, že působit mu utrpení je zlem a ten, kdo tak činí, je zločincem. Tisíce zvířat jsou však denně zbytečně mordovány bez sebemenšího pocitu provinění.

Romain Rolland

 

Člověk je zajisté pánem tvorstva, neboť ve své brutalitě předčí všechna zvířata. Žijeme ze smrti jiných. Přijdou ale doby, kdy se lidé budou dívat na zabití zvířete tak, jako se  dívají na zabití člověka.

Leonardo da Vinci

 

Ze všech zvířat je to pouze člověk, kdo je krutý. Jedině člověk působí druhému bolest pro pouhé potěšení.

Mark Twain

 

 

Tento rozhovor je zde zveřejněn díky laskavému svolení pana Pavla Huba a Dr. Jana Čejky a je přepsán z knihy

"NEBER ZVÍŘE DO ÚST aneb Podala snad Eva Adamovi jelito?"

Knihu všem vřele doporučujeme - je vhodná i jako dárek.

Zde jsou tedy informace, kde je možné knihu koupit:

 
1/ u autora na nejezzvire@seznam.cz nebo pavel.hub@mise.cz za 350 Kč 
2/ v e-shopu vydavatele TRIBUN EU (www.knihovnicka.cz) za 350 Kč 
3/ na pobočkách TRIBUN EU (Praha, Bratislava), v Brně knihkupectví Knihovnička.cz (za 414 Kč)
 

Autor uvítá jakoukoli finanční pomoc (sponzorský dar) pro druhé vydání této knihy. V případě zájmu jej kontaktujte na emailové adrese nejezzvire@seznam.cz nebo pavel.hub@mise.cz.