Existuje univerzální smysl života všech a všeho?

TIP: blog o veganství v ruštině: vegan-ru.cz

Podněty a úvahy pro radost i k zamyšlení.



 

Mnozí z nás se snaží dát svému životu individuální smysl, hodnotu, cíl.

 

A mnozí z nás si již také v různých situacích různým způsobem položili otázku, zda má život všech a všeho, i nějaký hlubší - tedy univerzální smysl.

 

Mohli bychom zde teď vypsat tisíce tisíců slov, mnoho názorů a teorií mnoha lidí a filozofických směrů, se všemi možnými úhly pohledu na toto téma.

 

Někteří by tvrdili, že univerzální smysl života prostě není, že život má jen takový smysl, jaký mu sami dáme. Že z různých důvodů nemá cenu zde pátrat dále. Že možná Bůh ani není..

 

Jiní by říkali, že si nelze představit, že by byť jediné zrníčko písku vzniklo samo od sebe, natož aby sám od sebe vznikl celý vesmír a že: "Bůh JE, protože my JSME, a protože vše JE."

 

Někteří by možná tvrdili, že Spíše než "Bůh", je podstatou všeho bytí jakási inteligentní, bezosobní, vesmírná energie.

 

A opět další by odpovídali, že Bůh, bez ohledu na to, jak je toto slovo obrovsky zprofanované, je Osoba, náš věčný a nejbližší přítel - když můžeme být osobami my, proč ne Bůh?

 

Leckdo už předem vzdá snahu o opravdové poznání v tomto smyslu, pro jeho neuchopitelnost a nekonečnou všeobsažnost. Ano, rozum, i když je důležitý, nevyřeší vše. Možná ale existuje i jiná cesta k postupné odpovědi.

 

Jistěže nic není pouze černé nebo pouze bílé, ale pro poukázání na jádro věci řekněme, že v podstatě jsou možné dvě zakladní cesty, jak se k tomuto postavit:

 

První cestou je, nechat vědomé a cílené odhalování hlubších souvislostí života být, a žít jak nejlépe umíme a můžeme. Třeba podle hesla, že "život není záhada, která se má vyřešit, ale tajemství, které se má žít."

 

Druhou cestou je, pokusit se univerzální smysl existence poodhalit prakticky. Vždyť pokud by život, ať už ten lidský, nebo celého stvoření, byl jen epizodou bez nejhlubšího smyslu, s počátkem a koncem, není tímto pokusem co ztratit. Pokud ale univerzální smysl existuje, lze jen získat.

 

A pokud objevíme, že je pravda, co říkají někteří "svatí a moudří" - že  Bůh je, a že jsme nesmrtelné duše, které s ním mohou mít osobní vztah, pak je to to největší co můžeme poznat.

 

Jenže, jak to učinit? Kde a jak hledat? Vždyť je zde tolik cest, tolik směrů a učení.... , někdy si i vzájemně zcela protiřečících duchovních nauk...

 

Jedna rada by tu byla. Mnoho duchovních osobností, filozofů, básníků, a upřímně hledajících lidí, mluvilo a mluví o "hlubokém nitru" či o "duchovním srdci" v každém z nás, které je nám pojítkem s Bohem, či přesněji je stejnou podstatou jako Univerzální Život - Bůh. Poctivěji řečeno, že nikoliv "my máme duchovní srdce", ale přímo "my sami, tedy duše, jsme tímto Plamínkem v Plameni". A všechna ta různá společenství, knihy, a jiné vnější inspirace, ať už k nim přilneme více či méně, mohou nám být pouze vnějším prostředkem k opravdovému prožitku srdce.

 

Některé nauky vidí konečný cíl ve splynutí s Bohem v úplné Jedno. To jsou ty, na které T.G.Masaryk reagoval slovy: "Já chci být já i po smrti a ne se rozplynout v nějaké metafyzické kaši." Zastánci těchto nauk by mu ale nejspíše oponovali, že nejde o "rozplynutí", ale naopak o naplnění v Jednotě, a že právě v nerozdělenosti je všerovnost a všesmysl. Zvážit to musí každý sám.

 

Jiné duchovní proudy, na které se zaměřuje i tento text, však došly k poznání, že tak, jako je zde na Zemi pro člověka tou nejbytostnější a nejkrásnější událostí prožívání harmonických vztahů ve všech možných barvách, je možno již zde, a o to více po projití školy hmotného světa, znovu plně žít vztah k Bohu a ke všem a všemu, avšak na zcela jiné, věčně trvající a věčně naplňující, hmotnou nedokonalost a dočasnost postrádající, rovině. Tedy že ony zdejší vztahy jsou jakýmsi odleskem vztahů z míst, odkud jsme sem na Zemi přišli a kam se opět vývojovým kruhem vracíme.

 

Mnoho žen a mužů, v rozličných částech Země a v různých dobách -což samo o sobě může o něčem svědčit- došlo praktického a konkrétního poznání, že my lidé jsme věčné bytosti, momentálně mající fyzické tělo, které mohou žít ve velmi osobním vztahu, a přece zároveň v neoddělenosti s Bohem, a že toto je to nejkrásnější čeho lze každému člověku dosáhnout, cíl všech cílů. A jak jsme si řekli výše - není dobré slepě tomu věřit, ale sami můžeme vyzkoušet co je na tom pravdy.

 

Můžeme ve svém nitru krůček po krůčku, den za dnem, v hlubokém Tichu srdce a mysli volat Boha, být s ním, a požádat ho o vedení životem. Pozor - nejde zde o studené a technicky pojaté vyprazdňování mysli, ale o zušlechtění mysli, která pak ve své podstatné hladině drží jednu základní, citovou myšlenku - na vztah s Bohem. Jinak se ale v běžné existenci naprosto nezříká přemýšlení o čemkoliv k životu důležitém.

Po čase můžeme zkusit být ve svém srdci nejen v konkrétních vyhrazených chvílích, ale pociťovat vztah s Bohem (povznesme se u slova "Bůh" nad lidské pojmy "To, Ten, Ta", a především nad zprofanovanost tohoto slova) neustále, ať už jsme kdekoliv a činíme cokoliv. Vztah nás bude více a více naplňovat. Zažijeme možná něco, co jsme si doposud ani náznakem neuměli představit. Možná něco natolik odlišného od smyslové hmotné reality, a zároveň natolik bytostně přirozeného a původního, že slova k popisu ani v náznacích nestačí. Je třeba jen pochopit, že nejde o to, že "my se snažíme spočinout v duchovním srdci", ale že naopak "my jsme tímto duchovním srdcem, a ze sebe sama po té jinak nahlížíme na vnější, psychofyzickou schránu".

 

Neusilujme něco nového, "nadsmyslově zážitkového", s křečovitým vypětím sil vyzískat. Spíše se tiše a s důvěrnou odevzdaností otevřme - jako bychom měsíc za měsícem a rok za rokem nechávali v sobě samočinně rozkvétat nejnádhernější květinu. Jenom ji pro její rozkvět a vůni uvolněme prostor - víc není třeba. Nic si nekomplikujme. Právě v jednoduchosti je čistota a síla.

 

Neuzavírejme se však do jednostrannosti. Základem ať nám je  vyvážené spočinutí v srdci, či výstižněji řečeno "postupné procitání k uvědomění, že my jsme tím srdcem", ale zároveň vězme, že bez vnějšího zdravého korigování a hledání rovnováhy by se vše mohlo velice pokazit. Proto pěstujme dobré vztahy s lidmi, zvířaty, rostlinami, nerosty, živly, a se vším Stvořením, neboť i oni jsou dušemi stejné podstaty jako my. Pěstujme vytrvale svůj charakter. Nikdy nezapomínejme na hodnoty každodenní existence. Nejde nám o útěk ze života, ale o útěk do života.

 

Žijme tak, aby tichá radost nitra měla praktické vyústění v našem běžném životě. Chraňme se ustrnout v jednostranném bezcílném zahloubání v naší mysli, které je tak lehce možno zaměnit s "duchovním rozpoložením". Korigujme nezbytně naše osobní poznání s kritickou logikou, se zkušenostmi ostatních, s poznatky všech obecně dobrých názorových proudů, a v neposlední řadě i s poctivými poznatky vědy, kterážto se svým tempem více a více blíží univerzálnímu poznání (například kvantová fyzika).

 

Doprovodných témat k promýšlení je mnoho: dobro a zlo, svobodná vůle, eschatologie, úkornost žití, preexistence duše, volba forem a cest, zákon setby a sklizně...  Ale ať už se rozhodneme vztah s Bohem v srdci doplnit jakoukoliv vnější cestou, základem úspěchu je toto:

 

"Být co nejupřímnější k sobě samému, a být neustále otevřený jakékoliv dobré myšlence, ať už přijde odkudkoliv, a tu vždy vnášet do života. Jako kdyby naše hledání Boha bylo vytvářením krásné zahrady, kde jsme doma, cítíme tu bezpečí a klid. Ale aby se nám zahrada nestala zlatou klecí, musí být všechny její brány neustále otevřené, aby k nám mohli chodit hosté, a abychom my mohli vycházet svobodně ven. Nebýt závislí na žádném bodě Cesty. Zvláště ne na "pocitech štestí", které bývají vedlejším produktem hledání, a které mohou být nejnebezpečnější překážkou! To je náročný úkol, který je nutné prohlédnout! Ale nemáme být závislí ani na nezávislosti."

Tak snad tolik.

 

Autor těchto řádků si je vědom subjektivnosti a zkratkovitosti jejich obsahu, právě proto ale nemůže, jak již bylo řečeno, doporučit nic jiného, než pro každého z nás vlastní vytrvalý a praktický pokus o osobní vztah s Bohem.

Za pokus to stojí. S upřímností a rozvahou tratit nelze, jen získat.  Hodně štěstí!

-ze-